Problémy se čtením a psaním má podle odhadů až pět procent populace, přesto jsou někdy dyslektici nebo dysgrafici ve škole považováni za hlupáky. Uvedla to Lenka Krejčová z DYS-centra Praha, podle níž do jejich poradny pak kvůli diagnostice přijdou někdy i dospělí lidé, kteří se celoživotně potýkají s pomalým čtením nebo psaním s mnoha hrubkami. Na trhu je přitom už množství pomůcek, které mohou problémy s učením usnadnit.
"Rodiče i učitelé mají někdy pocit, že je to výmluva, že kdyby se dítě více snažilo, mohlo by ty problémy překonat," uvedla Krejčová s tím, že když se dyslexie, dysgrafie nebo dysortografie (tedy potíže s čtením, psaním nebo pravopisem) včas nediagnostikují a žák nedostane patřičnou podporu, může mít pak v dospělosti ze školy trauma. Ve své praxi se prý setkala třeba s člověkem, kterého kvůli problémům se čtením poslali rodiče na učiliště s tím, že na víc nemá, nakonec ale vystudoval dvě vysoké školy.
Krejčová ale připustila, že pokud má učitelka ve třídě 30 dětí, je obtížné věnovat se individuálně žákovi s poruchami učení. Navíc většina péče je prý koncentrována na 1. stupeň základní školy, se staršími školáky se pak už tolik nepracuje. "Ale musí se hledat způsob, jak jim pomoci, ne čekat až na papír z vyšetření z poradny," upozornila.
Hlavní diagnostiku dělají pedagogicko-psychologické poradny, dětem a rodinám ale pomáhají i nezisková sdružení. Školáci třeba posilují zrakové a sluchové vnímání nebo se učí "finty", jak si slovo rozdělit a snáze přečíst nebo napsat. Existují také speciální pomůcky jako slabikář pro dyslektiky nebo výukové počítačové programy. Platí přitom, že čím dřív se problém podchytí, tím lépe.
