Rakovinné buňky v lidském těle spolu komunikují a vyměňují si informace, které jim pomáhají přežít, růst, metastazovat a bránit se léčbě. Jak proces funguje a jak ho případně využít v boji s nádorem popsala nová studie, informoval Národní ústav pro výzkum rakoviny (NÚVR) v tiskové zprávě. Studii publikoval odborný časopis Molecular Cancer.
"Nádorové buňky pomocí takzvaných extracelulárních vezikul rozesílají řadu dezinformací, jejichž prostřednictvím manipulují s ostatními buňkami v okolí," uvedla Markéta Bocková, vedoucí výzkumné skupiny při Ústavu fotoniky a elektroniky Akademie věd ČR, která je součástí NÚVR.
Extracelulární vezikuly jsou drobné váčky s velikostí v řádu miliontin milimetru, které buňka uvolňuje do svého okolí a nesou různé informace v podobě proteinů, tuků nebo třeba částí genetického kódu. Za normálních okolností jde o důležitý nástroj spolupráce mezi buňkami. Rakovina se naučila tento komunikační systém zneužívat. V případě nádoru se stávají nástrojem ovlivňování okolního prostředí ve prospěch jeho šíření a přežití.
"V takzvaném nádorovém mikroprostředí posílají například signály, které tlumí aktivitu imunitního systému, svolávají k sobě různé aktivní molekuly vytvářející prozánětlivé prostředí, ve kterém se nádoru daří, podporují růst nových cév k nádoru nebo si předávají návod na to, jak se stát odolnými vůči protinádorové léčbě," popsala Bocková.
Cílem vědců je nahlížet do vzájemné komunikace těchto buněk. Rozluštění obsahu extracelulárních vezikul podle nich může odhalit, co se v nádoru právě děje - zda roste, metastazuje, jak je agresivní nebo jaké genetické mutace obsahuje. To může sloužit k včasnější a přesnější diagnostice, sledování průběhu onemocnění a především k volbě cílené léčby.
"Výhodou je, že extracelulární vezikuly kolují v tělních tekutinách, lze je tedy pro diagnostiku získávat prostým odběrem krve, moči, slz nebo třeba mozkomíšního moku, a vyhnout se tak odběru tkáně přímo z nádoru, která je pro pacienty často náročná a kterou mnohdy ani nelze vzhledem k uložení nádoru v těle uskutečnit," dodala Bocková.
Vědci je plánují testovat také jako jako nosiče léčiv. To znamená, že by mohly sloužit jako drony, které doručí lék přímo do nádoru, aniž by svou toxicitou zatěžoval zbytek těla.
Nyní se studují dvě možnosti. "Tou první je genetická nebo fyzikální úprava, při které se do vlastních extracelulárních vezikul nechá zabalit požadovaný obsah, například část genetické informace nebo protein, který v nádorové buňce upraví chybnou signalizaci a umravní její chování," řekla Bocková. Druhou možností je vyrobit extracelulární vezikuly mimo organismus, vložit do nich lék a až poté je vpravit do těla.
