Krása na dosah
30.06.2007 12:00
Představa, že by člověk měl cestovat o prázdninách kamsi daleko do ještě většího vedra a sucha, v letošním počasí ztrácí popularitu. Příjemné chvilky se dají strávit i za humny, vyjde to navíc levněji. TÝDEN se pokusil najít místa, která zatím nenavštěvují davy, a přitom jsou kromobyčejně hezká či jinak zajímavá. Některá leží kousek za hranicemi.
Svatý Ivan a výroba sody
Vesnička Svatý Jan pod Skalou vypadá jako vystřižená z drsné alpské scenerie, ale ve skutečnosti leží kousíček od Berouna. Druhou část jména jí dala desítky metrů vysoká kolmá vápencová stěna. Tyčí se na návrší nad vsí a korunuje ji kříž. Dole stojí raně barokní kostel svatého Jana Křtitele a vedle areál benediktinského kláštera. V něm byli hned po únoru roku 1948 uvěznění sedláci a diplomaté, tady seděl pikolík a později hoteliér Dítě, hlavní postava Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.“ Touto větou dílo začíná a jí je možné upozornit na půvaby, jimiž místo oplývá.
Milionáři chodili pracovat vzhůru do skal, do Solvayových lomů, v nichž se od roku 1918 bezmála půlstoletí lámal vápenec na výrobu sody. Pak těžba skončila, lidé rozkradli, co zbylo, a ruiny prorostla milosrdná zeleň. Teď je zase všechno jinak. Objevila se skupina nadšenců, většinou jeskyňářů, kteří sehnali a uvedli do provozu stařičkou důlní lokomotivu, jeden vozík a osm metrů kolejí. „Po těch několika metrech jsme s tou mašinou pořád jezdili sem a tam. Jako blázni,“ říká Zdeněk Matějka. Je členem občanského sdružení Barbora, do něhož se tato parta v roce 1993 rozrostla. Začalo důkladné restaurování lomu.
Puf, puf, puf, bafá dieselová lokomotiva z dvacátých let. Táhne důlní vozíky s turisty. Vyjela z tunelu, který slouží jako garáž pro desítky mašinek a vozíků, a drncá po kolejích, jichž lidé z Barbory položili už přes dva kilometry. Jejich pílí se ze zeleného příkrovu vylupuje technická památka, skanzen Solvayovy lomy. Vlak jede kolem Muzea těžby a dopravy vápence. Kromě dokumentů a fotografií jsou v něm také stroje. „Všechny běhají,“ praví pyšně Matějka. Lom si jako dříve vyrábí vlastní elektřinu. Děje se to tak, že motor značky Gerhard Adam z roku 1929 pohání pomocí transmisní hřídele starý generátor. Obnova strojovny trvala dva roky. Do sbírek přibyl také vzduchový vrátek z roku 1918. Pro oko návštěvníka opět tahá vozíky po svážné dráze, tedy na kopeček, odkud kámen putoval přes drtičku a třídičku do lanovky. Ta ho vozila do Loděnice k vlaku.
Ze Solvayových lomů vede na náves ke kostelu naučná stezka s tabulemi, na nichž jsou zobrazeny vzácné místní rostliny a živočichové. Například tažný pták zedníček skalní s karmínově červenými křídly, který sem přilétá zimovat z Alp. Z kostela vede vchod do jeskyně, v níž údajně žil v devátém století poustevník Ivan. V místě byly po staletí pietně uchovávány kosti, vydávané za ostatky tohoto světce. Antropolog Emanuel Vlček je prozkoumal a zjistil, že by tomu tak mohlo být. Kosterní pozůstatky byly tisíc let staré a patřily muži, který žil dlouho ve vlhku a chladu a pojídal téměř výhradně rostlinnou stravu. Ze skály vedle jeskyně prýští Ivanův pramen. Zde je možné nabrat výbornou vodu.
Autor: Tomáš Čechtický
Pozor, lano!
Nad pískovcovou skálou krouží dva černí čápi. „Vždycky jsem jim záviděl. Já jsem z potoka tahal jenom čudly a oni do hnízda nosili takhle velké pstruhy!“ ukazuje bývalý hajný Jiří Němeček na ruce délku až k lokti. Nebe nad Českosaským Švýcarskem křižují i sokoli, v lese je možné narazit na muflony, kamzíky, vysokou, černou, občas se sem zatoulá rys ostrovid. „Jenomže zvěře za posledních patnáct let ubylo. Můžou za to hlavně majitelé některých honiteb,“ říká Němeček, který důchod tráví kilometr od hraniční čáry, v někdejší hájence ve vsi Mezní Louka.
Turisté míjející Němečkův dům nejčastěji míří pod oblouk pískovcové Pravčické brány. Tichomilné nátury uhýbají z frekventované turistické cesty mířící k proslulému skalnímu útvaru a vyšlapanými lesními stezkami překračují hranice. Koryto potůčku ve vlhkém zeleném údolí je dovede k turistickému značení na německé straně. Kolem kopce Winterberg se cesta stáčí doleva, a jakmile začne strmě stoupat, blíží se výletní restaurace na Grosser Winterberg (556 m n. m.). Vychlazené pivo a talíř horkého eintopfu se servírují na terase nebo v lehce kýčovitém dřevěném interiéru, který během pražského jara v roce 1968 coby strategické místo nad českou hranicí obsadila Rudá armáda.
Od úpatí Grosser Winterberg cesta pokračuje pískovcovými skalami a dlouhý výstup po žebříčcích a dřevených schodech končí na vyhlídce Schrammstein (417 m n. m.). Na druhé straně Labe, které se zde stáčí směrem k Drážďanům, se pod travnatým vrškem blýskají okna domků německé Schöny. Zde skončilo na konci druhé světové války tažení revolučních gard, které se v euforii z vítězství nad nacisty pokusily připojit k Československu část Saska.
Na pískovcové věže v okolí schrammsteinské vyhlídky, odkud je to slabou hodinku do lázeňského městečka Bad Schandau, za dobrého počasí šplhají desítky horolezců; rozjívení turisté zkoušejí jejich odolnost zlomyslným halekáním „Padáš!“ nebo „Bacha!“. Lezecké cesty se naštěstí s turistickými stezkami většinou nesetkávají, i tak je ale jistá ostražitost namístě. Po výkřiku „Achtung Seil!“ je dobré pohlédnout vzhůru: konce lana (německy se lano řekne seil) totiž letí z nedaleké skály, aby se po nich lezci mohli spustit na zem.
Autor: Petra Pospěchová
Kde končí silnice
Takhle to většinou vypadá v pohraničí. Do vsi vede jediná silnička vytesaná mezi skalami, lemují ji výmoly a zbytky listí. Auta se stěží vyhnou a asfalt končí u značky varující před slepou ulicí, přes kterou je rukou napsáno: „Pozor, dál už se neotočíte.“
Víska Nedvězí leží hodinu jízdy od Prahy, kousek za Mělníkem. Pruhované roubenky střídají patrová stavení. „Správa CHKO Kokořínsko hlídá, aby domy zůstávaly v původní podobě, takže vypadají jako před sto lety,“ říká majitel domku u cedule, fotograf Pepa Středa. Nedvězí čítá necelých dvacet domků, jedna boží muka a kapličku, v níž pod svatým obrázkem usychají trsy květin. „Nosí je sem Eva Pilarová, která má chalupu vedle. Často tu bývají čerstvé kytice, třeba šedesát růží. Asi je dostává na koncertech,“ vypráví Středa.
Za silnicí pod kapličkou se pasou dvě hnědé kozy v ohradě, podél níž se svažuje cesta do lesa. Kůra kmenů je nasáklá vodou po nočním dešti, pěšinu lemují pískovcové skalky až k Uhlířskému dolu. V jeho ústí na kraji Osinalic stojí statek, kde se dá přenocovat i učit se jízdě na koni. V protějších mokřadech žijí čolci a několik druhů žab.
Signál mobilních operátorů se tu dá chytit až za posledními domy. Nad nimi se zvedá sedlo uzavírající osinalické údolí, protnuté hřebínkem, který se vine nad skalní věže Kotlova, Pustá a Trubadúr. Nedaleko Trubadúra stojí kříž a pár kroků za ním je studánka. Od ní je vidět k rozcestí Rač a stejnojmenné vyhlídce do údolí. Přes Rač vedla po staletí obchodní cesta, kterou před lapky chránil hrádek Pustý zámek. Jeho rozvaliny lze dnes v mechem pokrytými pískovci jen tušit.
Na cestě od hrádku zpět k Nedvězí ubývá kamení a nahrazuje je borůvkový porost. Sotva jazyk stihne obrousit modrou barvu ze zubů, je tu cesta k třešním a višním pod holým vrchem, kde byla za druhé světové války německá protiletecká pozorovatelna. Při dobrém počasí jsou vidět vrcholky Krkonoš a žižkovský vysílač, na severu lze též spatřit městečko Dubá, které je pro putování touto částí Kokořínska klíčové: je tady nejbližší hostinec.
Autor: Petra Pospěchová
153 schodů do nebe
Chátrající a zdevastovaná památka bude zřejmě zachráněna. Davy turistů zaparkují automobil na centrálním parkovišti a vyběhnou 153 naleštěných kamenných schodů. Vymizí tak definitivně genius loci podivuhodného místa mezi Chocní a Vamberkem? Homol je pozoruhodný kopec v hustých lesích Podorlicka, jakoby rozkrojený mohutným barokním schodištěm. To vede až na vrchol, kde se rozkládá nevelký barokní kostelíček Bolestné Panny Marie, který byl postaven těsně před rokem 1700. Pro schodiště snad neexistuje výstižnější pojmenování než „schody do nebe“. Jejich efektní podobu zasazenou do malebné krajiny si dříve uvědomovali hlavně početní poutníci, dnes je místo ceněno památkáři. Proto zmíněná rekonstrukce.
Těžce se však zachraňuje něco, co už tak trochu neexistuje. Větší část barokních soch ze schodiště byla dávno ukradena, stejně tak i barokní vázy z odpočívadel. Nahradí je nejspíše kopie a stejně pochybné následky bude mít i plánované vyrovnání pokřiveného schodiště, které za staletí pokleslo pod náporem tisíců poutníků. Ti tudy o poutích kráčeli celé hodiny, na šestnácti odpočívadlech museli odříkat šestnáct zdrávasů a otčenášů. Chce to tedy rychlou návštěvu. Brzy půjde spíše o vzorně zrekonstruovanou středoevropskou raritu, určenou k zachycování na digitálních snímcích. Schodiště do nebe na věky zmizí.
Autor: Ivan Motýl
Polské Carcassonne
Francouzské Carcassonne patří k nejzachovalejším pevnostním městům v Evropě a je zařazeno na seznam památek UNESCO. Městečku Paczków, které leží jen dva kilometry od česko-polských hranic, dali Poláci přízvisko polské (někdy též slezské) Carcassonne. Kdo může srovnat obě města, potvrdil by, že to není frustrovaná přezdívka. Stačí pár čísel. Paczkówské gotické hradby jsou dlouhé 1200 metrů, po celé délce dosahují výšky kolem deseti metrů. Z původních čtyřiadvaceti bašt se jich dochovalo devatenáct a k tomu tři obranné věže, brány a pevnostní kostel.
Největší rozdíl mezi francouzským a polským městem je v turistické popularitě: Paczków nezná téměř nikdo. Vlastně ani Poláci. Možná za to může hustý platanový háj, který město ukrývá před zraky turistů. Například z mohutného kopce v českém Javorníku, na kterém stojí zámek vratislavských biskupů, je v polských rovinách místo Paczkówa vidět jen velký zelený park. Svou roli hraje i netečný vztah místních lidí k historii: původní německé obyvatelstvo vystřídali po roce 1945 Poláci vystěhovaní z východní Haliče, kterou pro Sovětský svaz zabral generalissimus Stalin. Kamenné gotické domy, renesanční sgrafita a barokní báně domorodcům příliš neříkají.
„Proč ty baráky fotíte, vždyť je to zanedbané a hrozné město,“ reaguje většina obyvatel. Nemají pravdu. Opadávající fasády skrývají nostalgii po pražské Malé Straně či Českém Krumlově léta Páně 1979, kterou umocňuje nepřítomnost turistů. Vrata do historických domů nikdo nezamyká, lovec fotografií „zmizelého světa“ může šmejdit po každém z dvorků a podivovat se nad gotickým portálem či dřevěným empírovým schodištěm, které nikdo nenatřel padesát let. Překvapení se koná na každém kroku.
Mohutné klenby v restauraci Carcassonne na náměstí doslova miniaturizují gotickou klenbu ve farním pevnostním chrámu. Podnikatelská nápodoba romantického hospodského z konce devatenáctého století? „Kdepak, klenba je středověká,“ říká majitel restaurace a hned nabízí místní specialitu: „pstruha po paczkówsku“. S rybími specialitami se turista setká i jinde ve městě, Polsko je přímořskou zemí, a tak lze pouhé dva kilometry od českých hranic narazit na malé rybárny s příjemným chládkem za zataženými žaluziemi. Vzduch ostře páchne rybinou, v nabídce jsou čerstvé sardinky a platýs.
Autor: Ivan Motýl
Město z režných cihel
Cihlový domek v zahradě s muškáty působí idylicky. „V patnácti jsem odtud utíkala, teď jsem ve Vítkovicích docela šťastná. Je tady pěkné bydlení,“ pochvaluje si třiadvacetiletá Renata Sklenáková, která žije v domku z režných cihel v Josefínské hutnické kolonii v ostravských Vítkovicích. Hned za kolonií se zvedá panoráma z továrních hal a nerozluštitelného spletence potrubí. Trubky všech průměrů i barev propojují jednotlivé objekty, jako kdyby šlo o životodárné tepny.
Kairo a West End. Exotické přezdívky vítkovických kolonií nejsou náhodné. Na přelomu 19. a 20. století, kdy byly vystavěny, náležely Vítkovice nejen k největším hutím v rakousko-uherské monarchii, ale i na světě. Jejich majitelé, rody Rothschildů a Gutmannů, patřily k evropské oligarchii a Vítkovice byly chloubou industriálního světa. Dělník byl strojem, který potřebuje dobře promazat. To si uvědomovali hlavně Gutmannové, zastánci dobového taylorismu. Ten vycházel z teze o ekonomickém člověku (homo oeconomicus), který je motivován k práci výlučně hmotnými výhodami a je za ně ochoten podřizovat se přísně standardizovanému režimu práce.
V duchu této metody se Max Gutmann ve spolupráci s ředitelem Vítkovických železáren Paulem Kupelwieserem snažil od sedmdesátých let devatenáctého století dělníky chlácholit propagandou, podle které žijí ve šťastném světě, v nových a moderních dělnických koloniích s lázněmi, závodními konzumy i školkami. Zčásti to byla pravda. Dvě ze školek opatrují děti podnes, v Kovářské ulici v Josefínské kolonii a v ulici Prokopa Velikého u Štítové kolonie. Možná jde o nejstarší funkční školky na světě, jedna je provozována sto let, druhá sto dvacet.
Inspiraci k vítkovické architektuře čerpali projektanti hlavně v Anglii, kolébce průmyslové revoluce. „Ostrovní“ prohlídka Vítkovic začíná na hlavním Mírovém náměstí, které je z velké části oděno do červených režných cihel. Cihlovou fasádu má radnice z roku 1902, sousední závodní hotel (1887), kostel svatého Pavla (1886) i podivuhodné „I-domy“ a „U-domy“ (1882–1884), které půdorysem odpovídají těmto písmenům. A náměstím prohlídka cihlových Vítkovic teprve začíná.
Britskou atmosféru má především Štítová kolonie za kostelem (Lidická, Tržní, Nerudova ulice). Za komunistů se změnila v ghetto, ale nyní se vrací do podoby adresy pro střední vrstvy, kterou měla mít už v době vzniku. Kolem roku 1885 železárny předpokládaly, že domy se zahrádkou prodají lépe situovaným dělníkům či mistrům, cenu ale stanovily neúměrně vysoko (2500 zlatek), přičemž kupec musel složit tisíc zlatek jako zálohu (plat hutníka za měsíc se pohyboval mezi 40 až 50 zlatkami). Domy se prodaly jen zčásti, z původně plánovaných 96 domů jich bylo postaveno 64.
Režná cihla je rovněž základním stavebním kamenem nedaleké Josefínské kolonie (1911), o které už byla řeč, a také Sirotčí kolonie (1913–1914), jejíž domy mají tvar písmene E a fasády jsou bohatě architektonicky členěny. Cihlovou fasádu mají vítkovické školy, tržnice i fara u kostela. Cihla by měla být i v „turistickém logu“ Vítkovic, jenže tamní radní mají zatím z turistů strach a posílají je do nudného centra Ostravy a do ještě nudnější Stodolní ulice, s dnes již primitivně komerčními a tuctovými bary, kluby a restauracemi.
Autor: Ivan Motýl
Stepní hrady v kopřivách
Stepní květena, skály nad řekou, prašná cesta, po které i přes zákaz vjezdu drandí staré škodovky domorodců. Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina? Od všeho trochu, v každém případě krajina mezi Hrubšicemi a hradem Templštejnem působí na turistu netypicky; už sousloví „moravská step“ zní přece nedomácky. „Nečekané! Famózní přírodní scenerie, nikde nikdo,“ pochvaluje si unikátní místo například bloger Hanamad.
„Je to méně známý vstup do jinak turisty oblíbené Hadcové stepi Mohelno. Krajina hned za Hrubšicemi je stejná, ale lidé to tady neznají,“ říká Pavel Bula, majitel zámku v Hrubšicích. Sám by uvítal více turistů, jeho renesanční zámek slouží jako levný hotýlek, stačí tři stovky a poutník může složit hlavu pod renesanční hřebínkovou klenbu s výhledem na arkádové nádvoří. Bula koupil zámek od restituentů, kteří neutáhli opravy zdevastovaného objektu. Majitel objekt propůjčuje brněnské undergroundové scéně pro letní festival, autor tohoto textu si živě vzpomíná, jak ve sklepě v roce 2004 zpíval moravské písně Karel Schwarzenberg, venku recitoval Ivan Martin Jirous.
„Trápí mě, jak rodiny s dětmi ubíjejí čas ve městech, chtěl bych zámek přetvořit v živé centrum pro volné chvíle,“ říká Bula. Těší ho, že jistá rodina už na zámek pravidelně jezdí s hvězdářskými dalekohledy. „Nikde prý nenajdou tak čistou oblohu, nenarušenou světly z měst.“ V okolí Hrubšic Bula doporučuje kromě podivuhodné stepní krajiny i čtyři kilometry vzdálený templářský hrad Templštejn. Rozsáhlá zřícenina je zarostlá takřka neprostupným křovím, vstupné se nevybírá, platí se popálením nohou od kopřiv. Místo upovídaného průvodce jen velebné ticho, ideální pro nocleh romanticky založených čundráků nebo milenců.
Autor: Ivan Motýl
To nejlepší z Balkánu
Příležitostný průvodce a městský fotograf ve slovenské Skalici Oto Hodáň se snaží přelstít několik klíčových dírek i visacích zámků, které chrání čtyřpatrový mlýn „bratov Pilárikových“. Nitro mlýna skrývá dokonale zachované a hlavně funkční strojní vybavení z roku 1927. „Skalica leží dva kilometry od česko-slovenských hranic, ale moc Čechů naše památky nezná,“ stýská si Hodáň. A hned sebekriticky dodá: „O mlýně ale neví ani devadesát sedm procent Skaličanů.“
Slovenskou Skalici, vzdálenou pouhých devět kilometrů od moravské Strážnice, lze označit za „městečko“ jedině podle chabých demografických statistik. Z pohledu milovníka dějin architektury jde o velkolepé památkové centrum s nejbližší konkurencí ve Znojmě či Bratislavě: deset památkově chráněných kostelů a čtyři kláštery ve městě se čtrnácti tisíci obyvatel! Sevření města v hraničním výběžku na okraji slovenského Záhoří a poloha mimo hlavní dopravní tahy bohužel z někdejšího „slobodného kráľovského mesta“ činí zapomenuté místo, o kterém se Češi mohou sotva doslechnout.
Chronologické putování po památkách Skalice je nejlepší začít u románské rotundy svatého Jiří, jejíž vznik nejnovější výzkumy datují k polovině jedenáctého století. Prohlídka může končit o devět století později v roce 1927 v již popisovaném mlýně „bratov Pilárikových“ – ten se uchoval v podobě, jakou dostal za první republiky díky firmě Prokop z Pardubic. „Komunisti mlýn v roce 1951 znárodnili, naposled se mlelo o deset let později, pak budova upadla v zapomenutí,“ vysvětluje průvodce Oto Hodáň. Zakletý zámek usnul na čtyřicet let.
Na počátku jedenadvacátého století prý přitom stačilo stroje vyčistit, promazat a nalakovat. Z horních pater mlýna je honosný výhled na panoráma kostelních věží, ale průvodce upozorňuje hlavně na ulici za rohem, v níž stojí proslulý obchod s vínem Alojze Masaryka. „Společné příjmení s prezidentem Masarykem není náhodné. Ten se přece narodil v deset kilometrů vzdáleném Hodoníně,“ říká Hodáň. „Fajčenie ve mlyne trestá sa okamžitým prepustením z roboty,“ hlásá předválečná cedule nad šrotovníkem. Turista by se ani nepodivil, kdyby se „robotníci“ náhle zjevili u strojů.
Z ulic Skalice lehce vane Balkán – v tom nejlepším slova smyslu. Lidé působí uvolněně a nespěchají, víno si žádá čas na vychutnání. Turista si nejkrásnější rozhled užije z Kalvárie nad městem. Vlevo rotunda, pod ní ve svahu rozsypané náhrobky židovského hřbitova, vpravo zbytky gotické brány a všude věže chrámů. Město jako by stále dýchalo něčím z obrovské dávky zbožnosti, kterou přinesly duchovní řády. Poselstvím z osmi tisíc starých tisků, prvotisků a rukopisů, které tady ještě krátce po druhé světové válce opatrovali františkáni, nebo hudební ozvěnou jezuitského chrámového orchestru.
Nejbližšími sousedy Skalice jsou Hodonín a Strážnice. Historická jádra obou těchto měst utržila od socialistických urbanistů těžkou ránu a dnes skoro ani nestojí za návštěvu. Skalica byla větší zkázy ušetřena a pouze na půlstoletí „uspána“. Teď je připravena přijmout davy rytířů, kteří chtějí objevit tajemství města.
Autor: Ivan Motýl
Šumné Slavonice
V hotelu Besídka mezi Horním a Dolním náměstím ve Slavonicích jsou pokoje s názvy Pan Vávra či Pan Žampa. Pokud jde o Vávru, je to architekt David Vávra, člen Divadla Sklep. Zdeněk Žampa je místní rodák, jemuž osud přihrál Vávru jako spolužáka na ČVUT. Už v roce 1988 „Sklepáci“ koupili dům číslo 522, z něhož se po dvou letech vyklubal zmíněný hotel. Renesanční osobnosti divadla ho už dávno nevlastní, ale jezdí sem pořád. Oba jmenovaní jsou spoluautory svérázného Průvodce městem a okolím, napsaného s osobitým humorem vávrovských „šumných měst“. Žampa má na hlavě slamák a hledí na dům naproti Besídce. Obě budovy jsou vyzdobeny stínovanými figurálními sgrafity, stejně jako mnoho měšťanských domů na obou náměstích. Náměty se inspirují biblickými a antickými mýty, například příběhy Davida a Goliáše, Kaina a Ábela nebo Ikarova pádu.
Okno v prvním patře domu se otevře a do ulice vyhlédne stará paní. Žampa zamává a řekne: „To je moje maminka a můj rodný dům.“ Sgrafita na jeho domě (číslo 528) jsou jiná, světská. Muži drží kozla za bradu a ocas, krmí osla a prasnici. „Asi tady opravdu bydlel někdo z lidu, třeba řemeslník,“ míní rodák.
Z kamenného portálu vrat druhé části domu shlíží, jak uvádí zmíněný průvodce, novodobá hlava mudrce. Hledí poněkud úkosem, což autoři v bedekru vysvětlují tak, že mudrc má žízeň a jeho pohled „směřuje k osvěžujícím se turistům před Besídkou“. Žampa vypráví, jak se to má s hlavou doopravdy. Na jejím místě bývala busta antického boha, snad Dia Hromovládného. Dům však byl „v socialistické péči nájemníků“ (tabulky s tímto upozorněním visívaly za totality na většině obytných budov), busta upadla a válela se pak na půdě. „Máma ji dala památkářům,“ říká rodák. Novou hlavu vytvořil před deseti lety sochař Martin Ceplecha. Je krásná, nikoli však antická, a navíc byla osazena do portálu vrat nakřivo. I shodli se místní, že je to hlava mudrce, jenž hledí žádostivě k hospodě.
Magickým místem Slavonic je podle Žampy spodní ostrý roh Dolního náměstí. Je odtud výhled na dvě dominanty, které jsou v ose: socha Panny Marie Immaculaty uprostřed a věž kostela Nanebevzetí Panny Marie na horním konci. Je večer, náměstí se rozsvěcuje a v jeho magickém růžku se objevuje dvojice cyklistů. Šlapou na tandemu a na vozíku, který vlečou za sebou, vlaje australská vlajka. Právě ve chvíli, kdy je oslovuje Američan, který ve Slavonicích bydlí, jde kolem prodavač zeleniny, Vietnamec. Slavonice, renesanční skvost zadrátovaný desítky let na česko-rakouském pomezí, se otevírají světu.
Autor: Tomáš Čechtický
Kanál, jímž teklo dřevo
O Horní Plané na břehu Lipenského jezera píše Adolf Heyduk roku 1900 v knize Čechy: „Planá byla někdy milým útulkem unaveného poutníka; srdečná zábava v milé společnosti nahrazovala mu svízele horských potulek.“ Na okraji městečka u silnice na Černou v Pošumaví stojí rodný dům Adalberta Stiftera. Je v něm expozice přibližující osobnost tohoto německy píšícího spisovatele. Nedaleko odtud vybíhá úzká asfaltová silnička na písečnou kosu, odkud odrážejí převozní prámy do Bližší Lhoty. Jezero je černé, s bílými čepičkami vln. Zrcadlí se v něm mraky ženoucí se od Alp, jejichž zubaté vrcholky jsou někdy z Horní Plané vidět. Nejblíže se tyčí Alp Gross Priel (2523 metrů). „V bouřce nepřevážíme,“ říká převozník, „ale snad nás to mine.“ Sprchne, pak se počasí umoudří a prám pilně vrčí k Bližší Lhotě. Odtud je možné vyrazit pěšky, na kole, ale i na kolečkových bruslích po dobrém asfaltu k Zadní Zvonkové. Stojí tam kostel svatého Jana Nepomuckého a penzion Marie, dvě budovy, jež z vesnice zbyly po odsunu Němců; v roce 1930 jich zde žilo 1300 – a pouhých jedenáct Čechů.
Na druhou stranu vede uzounká asfaltka přes Novou Pec k Schwarzenberskému kanálu. Je to znamenitá technická stavba našich předků, po níž se splavovalo šumavské dřevo do Vltavy a Dunaje. Postavil ji Josef Rosenauer, kterého kníže nechal vystudovat na lesního inženýra a geodeta. Starý kanál budovalo tisíc dělníků v letech 1789–1793, Nový kanál přibyl v letech 1821–1822. Plavební stokou, napájenou vodou Plešného jezera a sedmadvaceti potoků, pluly až deset metrů dlouhé klády; do Vltavy naposled roku 1964. Nad hladkým splutím bděli muži s okovanými bidly.
Několik jich ještě žije, třeba Jan Schönhauer v Nové Peci. Zvonek v chalupě však vyzvání marně. „Jo, pán jel se synem na fotbal,“ říká sousedka. O kanálu mluví Čestmír Hrbek v osadě Jelení, starý pán, který tu bydlí a ve stodole si zřídil malou expozici. „Když chlapům skončila směna, naskočili na kládu a svezli se do údolí,“ vypráví Hrbek. „Tak důmyslně to bylo postavené.“ Až do Jelení je možné jet po silničce na kolečkových bruslích, ale při kanálu už ne, tam vedou místy jen lesní cesty. Zato na kole je to skvělá jízda pořád lehce z kopce. Čtyřiačtyřicet kilometrů, taková je délka kanálu i výletu podél něj.
Foto: Karel Šanda
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.