Vlasta Stupková: Naděje se vrací ve chvíli, kdy člověk není sám

Někdy stačí malá radost, laskavé slovo nebo bezpečný prostor, kde se člověk může nadechnout. Psychoterapeutka VLASTA STUPKOVÁ pracuje s lidmi, kteří hledají oporu v náročných obdobích, a věří, že změna je možná v každém věku i v každé situaci. Jejími klienty jsou často lidé, jejichž život ovlivňuje zdravotní postižení, osamělost nebo dlouhodobá zátěž, a právě u nich vidí, jak velkou sílu mohou mít drobné kroky a obyčejné lidské vztahy. Věří, že i malé radosti mohou člověku vrátit sílu a smysl. V rozhovoru mluví o odvaze požádat o pomoc, o signálech, které přehlížíme, když jedeme „na rezervu“, i o tom, co jí samotné dodává naději a víru v lepší zítřky.

Co vás přivedlo k psychoterapii a proč jste si vybrala právě tuto cestu?

Už když jsem pracovala jako fyzioterapeutka a ergoterapeutka, přemýšlela jsem o tom, jak moc fyzické zdraví a schopnosti ovlivňuje duševní pohoda. Stejně tak jsem na to myslela i v sociální práci. Napadlo mě, že by organizace poskytující sociální služby měla mít možnost nabídnout také psychoterapii. To mi následně umožnila paní ředitelka Lenka Nádvorníková v neziskové organizaci Borůvka Praha a později také Pavla Baxová v organizaci Rytmus. Později jsem se ještě zapojila jako dobrovolná terapeutka v InBázi.

Jaký moment ve vaší praxi vás nejvíc ovlivnil?

Hodně mě ovlivnila a inspirovala spolupráce s dívkou, která utrpěla těžké poranění mozku s trvalými následky ve fyzické, psychické i mentální oblasti. V době, kdy jsem se s ní setkávala, bydlela u rodičů mimo Prahu. Přes výrazné obtíže při chůzi na naše setkávání pravidelně dojížděla – i v zimě, ve sněhu a náledí. Postupně se začínala probírat z depresivní nálady. Velmi zřetelně se u ní projevoval posttraumatický růst a měla silnou motivaci pomáhat dalším lidem v podobných situacích. Nakonec si našla přítele a začala být aktivní ve skupině sebeobhájců, což jsou organizace zaměřené na podporu lidí s poruchami učení, mentálním či tělesným postižením.

Co vás na práci s lidmi stále baví a inspiruje?

Právě takové situace mě vždy naplňují a inspirují. Myslím, že to byla vlastně moje první klientka. Posttraumatickému růstu jsem se pak věnovala i ve své závěrečné práci při absolvování terapeutického výcviku v Rafael Institutu, kde je tato oblast jedním z významných témat.

Jaké signály lidé nejčastěji přehlížejí, když se jejich psychika dostává pod tlak?

Myslím, že někdy, ve spěchu každodenního života, člověk snadno přehlédne, že už dlouho nezažívá radost. Při snaze dostát všem povinnostem a nárokům se může vytrácet potěšení z obyčejných věcí – ze setkání s přáteli a rodinou, z příjemného prostředí, z přírody nebo prostě jen ze života. Právě pro lidi se zdravotním postižením mohou být chvíle takových zdánlivě malých, ale důležitých radostí významnou posilou a podporou. A pro mě je pak silným zážitkem vidět a mít možnost sdílet s člověkem jeho každodenní život i významné životní události, které jsou jeho zdravotním postižením ovlivněné.

Jak pracovat s pocitem, že „musím všechno zvládnout“?

S pocitem, že musím všechno zvládnout, se dá pracovat třeba tak, že si člověk představí, co by se stalo, kdyby určitou věc, kterou od sebe očekává on sám nebo jeho okolí, nezvládl. Například jestli by ho jeho blízcí přestali mít rádi. Obvykle se ukáže, že takové obavy nejsou reálné a že mu lidé, na kterých mu záleží, spíš pomohou těžkou situaci překonat.

Jaké malé signály podle vás prozrazují, že člověk už dlouho jede „na rezervu“?

Signálem, že něco není v pořádku, může být dlouhodobá osamělost, trvalá únava, skleslost nebo různé somatické obtíže – například bolesti hlavy, potíže se spánkem, nesoustředěnost či zdánlivě neopodstatněná podrážděnost. Právě tyto projevy se ale lidem často těžko přiznávají nebo si je vůbec neuvědomují či nepřipouštějí.

Co se podle vás v dnešní době lidem nejvíc těžko přiznává?

V našich setkáních se často objevuje nedůvěra v sebe samého, pocit nedostatečnosti a ztráta smyslu života. Bývá to způsobeno nedostatkem podnětů, nesouladem v rodině, nepohodou v práci nebo ve škole, nespokojeností se svým vzhledem a také nejistou budoucností.

Jak se mění atmosféra v poradně během roku? Jsou období, kdy lidé přicházejí častěji?

Těžká a náročná období v průběhu roku jsou podle mých zkušeností dost individuální. Někdo se například může těšit na prázdniny a svátky, že si odpočine nebo zažije nové věci, pro někoho jiného to naopak může být období větší osamělosti či nároku na to, aby si sám vytvořil svůj program. Nejčastěji ale bývá nejnáročnějším obdobím, myslím, únor, kdy už je dlouho chladné počasí a málo světla.

Pracujete i v neziskové organizaci Borůvka Praha. S jakými tématy k vám lidé nejčastěji přicházejí?

Práce v neziskové organizaci Borůvka Praha je specifická tím, že pro lidi, kteří vyhledají psychoterapii, nepředstavuje finanční zátěž ani nutnost vyřizování s pojišťovnou. Mezi některými terapeuty panuje názor, že samotná platba může v terapii hrát určitou roli, v některých situacích to tak skutečně být může. Já jsem ale velmi vděčná za možnost poskytovat své služby v Borůvce Praha bezplatně. Mnozí lidé, se kterými se setkávám, si kvůli svému zdravotnímu postižení hradí asistenci nebo bezbariérovou dopravu a je pravděpodobné, že by si další výdaj v podobě terapie nemohli dovolit, případně by pro ně bylo náročné řešit administrativu s pojišťovnou. Velmi si cením také vstřícného a přijímajícího prostředí, které respektuje různé individuální potřeby.

Co vás na klientech nejvíc překvapuje nebo dojímá?

Překvapuje, dojímá a inspiruje mě vůle lidí s různými zdravotními omezeními žít plnohodnotný a smysluplný život, zajímat se o svět kolem sebe i o ostatní.

Setkáváte se s lidmi v těžkých životních situacích. Je nějaký moment, který vám dodnes zůstává v hlavě?

Často myslím na dívku, teď už mladou ženu, o níž jsem se už zmínila, která se stala sebeobhájkyní, a také na mladého muže, jenž vyrůstal ve velmi nepodporující rodině, pobýval v dětském domově a v ústavu. Podařilo se mu přes to všechno stát se s pomocí sociálních služeb samostatným člověkem, který se zajímá o své okolí, je citlivý i vnímavý k lidem kolem sebe a zajímá se i o dění ve světě, dokonce i o vesmír.

Jak vypadá chvíle, kdy vidíte, že se člověku začíná ulevovat?

To, že se člověku začíná dařit lépe, je obvykle spojené s tím, že navazuje vztahy, dělá si plány, rozvíjí své zájmy, nepociťuje už dlouhodobou únavu, má radost z drobných úspěchů i celkově ze života.

Co vám dává naději, když pracujete s lidmi, kteří ji sami ztrácejí?

Mně samotné dává naději právě to, že věřím, že každý člověk má možnost vývoje, změn a cesty ke smysluplnému životu.

Co může člověk udělat jako první krok, když cítí, že je toho na něj moc?

Krizová pomoc je samostatná oblast, která je dobře rozvinutá na krizových pracovištích. Sama jsem absolvovala také kurz komplexní krizové intervence, myslím, že tuto práci je možné vykonávat hlavně v týmu, například na krizových linkách. Pokud vidím, že někdo takovou pomoc potřebuje, mluvím s ním o tom, zda má kontakty na krizové linky a která by případně pro něj byla vhodná. Rovněž se snažím, pokud má klient o to zájem, udělat alespoň základní instruktáž dechového cvičení a technik, které pomáhají například při panické atace.

Jak pracujete s klientem, který přichází úplně vyčerpaný nebo bez naděje?

Snažím se člověku pomoci v malých krocích a společně hledat stabilnější a nadějnější momenty. Důležité je také připomenout si, co mu už v minulosti pomohlo, jak si dokázal poradit v podobných situacích a na koho se tehdy mohl obrátit. A je dobré mít na paměti, že pocit beznaděje nebývá trvalý, i když to tak v danou chvíli může působit.

Jakou roli hraje bezpečný prostor a důvěra v terapii?

Bezpečný prostor a vzájemná důvěra jsou v terapii naprosto zásadní. Úkolem terapeuta je tento pocit bezpečí postupně budovat i rozvíjet a v průběhu spolupráce se k němu stále vracet – ujišťovat se, že vztah funguje, a všímat si momentů, kdy tomu tak není. V takových chvílích je důležité společně hledat, co se stalo a jak ztracenou důvěru znovu obnovit.

Jakou roli hraje komunita, rodina nebo vztahy v tom, jak se cítíme?

Komunita, rodina a vztahy, ve kterých člověk žije, mají obvykle velký vliv na to, jak se cítí. Nepodporující okolí může někoho motivovat k tomu, aby se z něj pokusil vymanit a vybudovat si něco vlastního; u jiných lidí, zejména při velké osamělosti nebo nedostatku dobrých příkladů, může naopak vést k tomu, že tomuto prostředí podléhají. Věřím ale, že možnost pozitivního rozvoje a změny se dá hledat a nacházet vždy.

Dá se podle vás naučit „odolnosti“ vůči stresu?

Odolnost vůči stresu, tedy schopnost rezilience, je stejně jako mnoho dalších oblastí v lidském životě velmi individuální. Přiměřená míra stresu může člověka motivovat, zatímco nadměrný, opakovaný a dlouhodobý stres naopak zhoršuje celkový zdravotní stav a může vést až k posttraumatickému syndromu. Působením stresu se mění i různé fyziologické procesy v těle i psychice. Je proto dobré mít tuto skutečnost na paměti a snažit se vytvářet si prostředí i životní cestu tak, aby se zátěžové a podpůrné situace co nejvíce vyrovnávaly.

Jak se podle vás změnilo to, s čím lidé přicházejí za posledních pár let?

Myslím, že v poslední době na lidi mohou hodně působit změny klimatu, politická situace u nás i ve světě. Hodně na duševní stav lidí určitě zapůsobila pandemie covidu a v současné i nedávné době také probíhající válečné konflikty, migrace a genderové otázky.

Co dnešní společnost podle vás nejvíc vyčerpává?

Podle mého názoru dnešní společnost vyčerpává nejistota a nejasnost v základních životních hodnotách. Možná ale nejmladší generace právě na hodnoty a alespoň základní životní jistoty klade důraz, tak snad máme stále naději na dobrý vývoj.

Co vám osobně pomáhá dobíjet energii po náročném dni? Jak trávíte volný čas?

Mně osobně pomáhá setkání s lidmi, pobyt v přírodě, čtení a nejvíc určitě rodina. Ta jistě přináší i starosti, ale nejvíc přece jen radost. Teď naposledy například, když můj nejmladší vnouček začal jezdit na kole, ale trval na tom, že starší bráškové se na něj budou dívat… Podle toho pak vypadají i mé ideální volné dny. Hodně mě těší také moje práce, kterou pokládám za velmi smysluplnou. Ráda se vzdělávám, což je i moje povinnost, jako členky České asociace pro psychoterapii. A při té příležitosti se vždy ráda setkávám s kolegy.

Kdy jste naposledy zažila moment, kdy jste si řekla „tohle má smysl“?

Mám asi štěstí, ale momenty, kdy si mohu říct, že něco, čeho se účastním a co prožívám, má opravdu smysl, zažívám dost často, v práci i mimo ni.

Co byste vzkázala lidem, kteří se bojí požádat o pomoc?

Lidem, kteří váhají s tím, aby si řekli o pomoc, vzkazuji, že když se nakonec odhodlají, udělají něco dobrého a důležitého nejen pro sebe, ale také pro toho, komu tím dají možnost, aby jim pomohl. A pak možná budou zase někomu pomáhat oni sami. Je to určitě jeden z nejlepších zážitků v životě, udělat něco pro ostatní, třeba i jen pro jednoho člověka, nebo pro životní prostředí.

Jakou jednu věc byste doporučila každému, kdo chce žít o něco klidněji?

Každému, kdo chce žít o něco klidněji, doporučuji a přeji, aby se dokázal občas zastavit, zamyslet, podívat se kolem sebe a najít něco, co ho těší. Dále také pobýt s lidmi, které má rád a cítí se s nimi dobře. Velmi bych si přála, aby se lidé nebáli požádat o pomoc pro sebe, aby byli citliví, vnímaví k sobě i ostatním a k životnímu prostředí. Aby měli odvahu stát si za svými hodnotami a názory, ale zároveň dokázali vyslechnout a snažit se pochopit ostatní.

Jakou jednu věc byste poradila člověku, který má pocit, že už neví, jak dál?

Pokud člověk neví, jak dál, je dobré si uvědomit, že není na světě sám. Může se obrátit na své blízké a vyhledat odbornou pomoc. A většinou se z každé situace nějaké východisko najde.

VLASTA STUPKOVÁ

Po střední škole studovala léčebnou rehabilitaci (fyzioterapii), toto studium si doplnila atestací z ergoterapie. Pracovala zpočátku na ambulantní rehabilitaci, později na lůžkovém oddělení.

Na začátku devadesátých let absolvovala intenzivní kurz pro práci s lidmi s postižením, který tehdy v Praze realizoval Americký židovský spojený distribuční výbor na v té době také nově založeném Institutu Desidera Galského.

Po skončení tohoto studia našla uplatnění v Jedličkově ústavu a školách a později v občanské společnosti Asistence. Průběžně se mezitím věnovala sociální práci a své vzdělávání pak završila psychoterapeutickým výcvikem v Rafael Institutu.

Nyní se věnuje psychoterapii a jako členka České asociace pro psychoterapii se v této oblasti dále vzdělává.

V současné době také pracuje pro neziskovou organizaci Borůvku Praha a také Rytmus, o. p. s. Spolupracuje i ve skupině dobrovolných terapeutů pro InBázi.

Má ráda přírodu, procházky, zahrádku, čas strávený s přáteli a nejraději ze všeho její milá vnoučata. Také se těší, až bude prababička.