Před šedesáti lety se lidstvo poprvé dotklo povrchu Venuše. Sovětská sonda Veněra 3 sice nevyslala data, ale otevřela cestu k jedné z nejúspěšnějších planetárních misí historie. Program Veněra v letech 1961–1983 odhalil pekelné podmínky druhé planety, přinesl první snímky její krajiny a zásadně proměnil naše představy o světě zahaleném hustými mraky.
Cílem sovětského programu Veněra (rusky Venuše) realizovaného v letech 1961 až 1983 bylo prozkoumat pomocí automatických sond druhou planetu naší sluneční soustavy Venuši. Program byl úspěšný a přinesl celou řadu poznatků. Celkem bylo do vesmíru vysláno 16 sond Veněra. Jedním z největších úspěchů se může pyšnit Veněra s pořadovým číslem tři, která před 60 lety, 1. března 1966, dosáhla jako první pozemské těleso povrchu Venuše.
První pokusy a technické potíže
Rozjezd programu Veněra provázely problémy. Neúspěchem skončil první let k Venuši, na nějž se počátkem února 1961 vydala sonda označovaná jako Veněra 1VA. Kvůli závadě na posledním stupni nosné rakety shořela po několika dnech v zemské atmosféře. Její nástupkyni s označením Veněra 1, která odstartovala z kazašského Bajkonuru o několik dní později, se zasáhnout Venuši kvůli technické závadě sice nepodařilo, i tak si ale vysloužila čestné místo v dějinách dobývání kosmu. Byla totiž první sondou, která prolétla v bezprostřední blízkosti Venuše.
O rok později provedl americký Mariner 2 první úspěšný oblet Venuše. Sovětský svaz vypustil během následujících čtyř let k této planetě hned několik sond, jejichž mise však provázel nezdar. Výjimkou byla Veněra 3, která odstartovala z Bajkonuru 16. listopadu 1965 s pomocí nosné rakety Molnija-M. Sonda vážila 960 kilogramů a skládala se z motoru, nádrží, parabolické antény, slunečních baterií a z několika detektorů.
Cesta k Venuši a ztracené spojení
S pomocí nosné rakety se sonda dostala nejprve na oběžnou dráhu Země a poté s pomocí posledního stupně rakety byla navedena na dráhu k Venuši. Planetu zasáhla s odchylkou 450 kilometrů od původního plánu. Při závěrečném přibližování k planetě byl zjištěn na palubě sondy vzrůst teploty a poslední plánované rádiové spojení se nezdařilo uskutečnit.
Větší štěstí měly Veněry vyslané v letech 1967 až 1969. Třem z nich se podařilo vstoupit do atmosféry Venuše a provést v ní fyzikální měření. Skutečným triumfem se stala mise Veněry 7, která v prosinci 1970 bez újmy dosedla na povrch planety. Odvysílaná data prokázala, že na Venuši panuje teplota kolem 470 stupňů Celsia a atmosférický tlak je zhruba 90krát vyšší než na Zemi.
První snímky z cizího světa
Tyto extrémní hodnoty potvrdila Veněra 8, která navíc zjistila, že povrch planety svou strukturou připomíná rozdrobenou žulu. Na první obrázky si však lidstvo muselo počkat do října 1975, kdy Veněra 9 pořídila sérii černobílých snímků.
Do konce programu Veněra v roce 1983 zamířilo k Venuši ještě sedm sovětských sond. Ty rozšířily sumu poznatků o složení povrchu, přinesly barevné snímky krajiny Venuše a svými radary zmapovaly severní hemisféru planety. Na činnost Veněr navázal program Vega, do něhož se zapojili také českoslovenští vědci.
Venuše, pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy, se rozměrem a hmotností ze všech planet nejvíce blíží Zemi a je také jejím nejbližším planetárním sousedem (Venuše je blíž Slunci). Venuše, jejíž průměr je přes 12.000 kilometrů, je pozorovatelná pouhým okem a váží 0,815 hmotnosti Země. Od Slunce, které oběhne za 225 dnů, je vzdálena zhruba 108,2 milionu kilometrů. Atmosféra Venuše je tvořena převážně oxidem uhličitým.
