Šperky barvy holubí krve

My jsme de facto manufaktura, což je ve 21. století téměř neuvěřitelné, říká o své šperkařské továrně Josef Drahoňovský, majitel firmy Studio Šperk.

Kdy jste naposledy koupil šperk manželce nebo dceři?

Manželce ke třicátému výročí svatby, šlo o solitér s briliantem.

Vyrobený vaší firmou?

Ne. Podle zlatnické pověry zlatník nedělá sám sobě ani snubní prsteny. Kupuje je nebo si je nechává dělat u známých. Tak to bylo i s tímto solitérem. Byť solitéry s brilianty vyrábíme.

Jak máte rozdělenu činnost ve firmě?

Já mám na starosti vše od marketingu po peníze na uklízečku. Manželka je vedoucí výroby. Kvalitě šperků opravdu rozumí.
 
Popište marketing, který používáte k propagaci šperků.

Klíčová je dlouhodobá spolupráce s velkoobchody. A potom naše „nové dítě“ – obchod v centru Prahy. To je okno do firmy.

Podle čeho si vybíráte modelky do šperkařských katalogů?

Modelka musí vědět, že jde fotit šperky, a ne třeba plavky. Vždy je vybírám při osobním kontaktu. Musí mít krásné pěstěné ruce, neboť se předpokládá, že bude fotit prsteny či náramky. Pokud bych si musel vybrat čistě podle vzhledu, volil bych blondýnku. Podtrhuji ale, že zásadní je charisma, jiskra slečny, její sžitost se šperkem, jejž prezentuje.

Je pro vás, řekněme, výhodnější prodávat skrze prodejnu, nebo velkoobchod?

Prodejna je jako malé děcko. Věnujete jí maximální péči, jistý nadstandard. Prodejna musí vypadat „jinak“, zajímavě. Některé druhy zboží sem putují přednostně, zejména brilianty. A máme tu nový sortiment, a sice vltavíny, specifické české šperky, dalo by se říci originály.

Jaké trhy - kromě českého - obhospodařujete?

Musím říci, že s ohledem na kurs dolaru je to poslední dobou hodně slabé. Japonsko bylo zajímavé, speciálně město Kóbe. Jenže tamější zemětřesení znemožnilo dodávky. Zřítila se celá infrastruktura. Zpráva od našeho japonského partnera, že obchod je v troskách, ale rodina přežila, pro nás nakonec byla úlevou. Dále vozíme do Jižní a Severní Ameriky či do Německa.

Lze vyčíslit podíl cizinců na vaší klientele v ČR?

To nesledujeme. S ohledem na to, že děláme český granátový šperk, tipuji, že bude tak sedmdesát procent cizinců.

Co můžete říci o vaší pozici v českém šperkařském průmyslu?

Celkem zaměstnávám asi třicet lidí, což je ve šperkařském odvětví už docela hodně. Navazují na to brusiči kamenů, což jsou často manželé nebo malé ruční brusírny – to je dalších dvacet až pětadvacet lidí. Přímo nebo nepřímo zaměstnáváme asi padesát lidí. Největším konkurentem je Družstvo Granát, to je z hlediska počtu zaměstnanců nejméně desetkrát větší.

Existuje u šperků recept na úspěch?

Teď třeba panuje móda bílého kovu, takže převládá i taková výroba. Téměř veškerá stříbrná výroba se produkuje bílá – galvanicky pokovená bílým platinovým kovem rhodiem, minimum se pozlacuje. U zlatých šperků je to jinak, tam tradice žlutého kovu převládá.  

Na webových stránkách píšete, že se snažíte šperky „oprostit od historizujícího aspektu, který u ostatních výrobců přetrvává“. Co si pod tím má člověk představit?

Populace sice stárne, ale lze říci, že naši zákazníci mládnou.  Mladí lidé dnes mají prostředky na to, aby si dopřáli šperky. Chtějí nový design, moderní „lajnu“. A český granátový šperk je v klasické podobě poněkud archaický. Proto velmi tlačíme na to, aby byl design současný. Avšak s velkou pokorou, abychom neporušili křehkou rovnováhu mezi tradicí, výrazem a pokrokem.

Tedy méně „kudrlinek“...

Ano, současný design, to jsou větší kameny zejména do tvaru roháčku – čtverec, osmihran.

Prostě nejenom kulaté kameny.

Popište řetězec „kámen ležící v přírodě – šperk v prodejně“.
Kameny kupujeme od lidí, kteří je těží, hledají, rýžují, v přírodě, ať už u nás nebo v Africe. České granáty jsou obecně poměrně malé, pro výrobu šperků je tedy nutné dovážet větší kameny – pyropy  a almandiny z jiných světových ložisek, například Tanzanie, Nigérie, Jižní Afriky – a pak je s kameny z Čech kombinovat ve šperku. Tak se tradiční český granátový šperk vyráběl vždycky. Zásadní je stavba šperků upřednostňující kámen, přírodní drahokam, jako jedinečnost a potlačující kov na samou hranici možného. Český granátový šperk působí, jako by byl zhotoven pouze z kamenů. Tato dovednost české klenotníky proslavila. Před sto padesáti až dvěma sty lety se ze stejných důvodů dovážely kameny z Tyrol a Indie, což dnes není možné; na tak náročném trhu, jako je ten dnešní, byste s kameny nevalné úrovně a spíše fialové barvy neuspěl. Krásný granát musí být sytě rudý, barvy holubí krve.

Zajímají se zákazníci o to, odkud kámen pochází? Nevadí jim, že když kupují český granátový šperk, jsou užity kameny z Afriky?

Pokud chce zákazník takovou informaci, prostě ji musí dostat. Když jsme mluvili o té moderní lajně, o roháčcích – to jsou kameny, které by z českého granátu vůbec nešly vybrousit. Ale znovu opakuji: zásadní je tradiční česká řemeslná zručnost, s níž je šperk vyroben. Ta zákazníky zajímá především.

O který druh šperku je největší zájem?

V případě českých granátů o kombinované soupravy, tedy třeba prsten, náušnice i přívěsek. Zákazníci správně chápou funkci českého granátového šperku – ten nejlépe vyzní ve větších shlucích kamenů, což podporuje i nošení souprav.

Turnovská šperkařská škola je v Česku unikum?

Naprosto. Na úrovni maturit je jediná v republice. Jinak existují učňovské školy vychovávající šperkařský potěr – jak v Turnově, tak v Praze. Kvalitativně je turnovská škola plně srovnatelná se světem.

Co je potřeba – kromě kumštu a vstupního kapitálu – k provozování tohoto byznysu?

Živnost je vázaná, smí v ní podnikat jen ten, kdo má licenci v podobě puncovní značky. S drahými kovy nemůžete zacházet jako s hliníkem. Žádné piliny pod ponk! Vše je hlídáno puncovním zákonem. Je třeba vést evidenci materiálu. Po revoluci jsme měli nárok na limitovaný nákup, na základě puncovní značky, tisíce gramů stříbra a padesáti gramů zlata. S tím jsme začínali. Prvním nákupem omezení skončilo. Musíte vědět, že na dluh vám zlato nikdo nedá.

Zkuste zmapovat evropský klenotnický trh, jeho mocnosti...

Aby se ostatní neohradili, tak řekněme z českého pohledu. Existuje takový šperkařský trojúhelník. V Česku je největší akumulace výrobců na Turnovsku, což je Mekka šperkařiny u nás, a Jablonecku. V Německu ve Pforzheimu. V Itálii ve Vicenze. Česko jako celek patří objemem výroby k menším výrobcům. Například Itálie zpracovává obrovské množství strojní, ale i ruční výroby. Tam se zpracují desítky, ba stovky tun ročně. Na to Česko ani zdaleka nedosahuje.

Dávají Češi přednost rukodělné činnosti?

Ano. My jsme de facto manufaktura, což je ve 21. století téměř neuvěřitelné. To nám umožňuje zachovat tradici výroby takzvaně na fajnáglu, tedy česky na opěrce – šperk se celý rodí v rukou zlatníka na opěrce zlatnického stolu. Zdůrazňuji, že český granátový šperk v nějakém „bubínku“ nevyrobíte! Je to prostě řemeslo par excellence.

Vybudoval jste úspěšnou firmu. Co je cílem do budoucna?

Jde nám o stabilizaci, o udržení pozic. Cílem je i nadále dělat zboží, které, jak já rád říkám, jako by spadlo z nebe. Musí být samozřejmé a krásné, nikoli upocené. Jako když si koupíte oblek na svatbu – musí prostě padnout. Tým kvalitních lidí je základ. A jeho stabilita je rozhodující.

***

Josef Drahoňovský (56)
Pochází ze zlatnické rodiny. Za minulého režimu pracoval v Družstvu Granát, státním výrobci granátových šperků. Dvacet let se věnoval autorskému šperku. Před rokem 1989 na zlato ani stříbro doslova nesáhl, to patřilo k privilegiím stranických vyvolených. Od poloviny osmdesátých let učil na učňovské škole v Turnově. V roce 1989 získal osvědčení Mistr umělecké řemeslné práce a založil Studio D Šperk, dnes Studio Šperk. Firma loni utržila přes třicet milionů korun. Zisk po zdanění lehce přesáhl 500 tisíc. V roce 2005 přitom činil téměř šest milionů. Od konce roku 2005 vlastní reprezentační prodejnu v centru Prahy. Na chodu firmy se podílí celá rodina, manželka Libuše i obě dospělé děti. Drahoňovský zlézal pískovce Českého ráje, skákal na lyžích, dnes spíše jezdí na běžkách, čte Hemingwaye, Remarqua a Bukowského. Jezdí vozem Peugeot 607.

Foto: Robert Sedmík