Editorial 16/2007

Na ministerstvu zdravotnictví sedělo od vzniku České republiky celkem už jedenáct ministrů. Je to s přehledem nejvíce, kolik se na jakémkoli ministerském křesle vystřídalo lidí. I tento fakt ukazuje, že zdravotnický resort je politicky nejcitlivější a možná i nejtěžší. Ke každým změnám v systému se přistupuje mimořádně opatrně, přitom právě zdravotnictví potřebuje akutní léčebnou kúru.

Navzdory nářkům a častým kritickým článkům o chybách lékařů nebo nemocnic nelze tvrdit, že je kvalita české zdravotní péče špatná. Jde jen o pokřivený mediální obraz, který spočívá ve velké atraktivitě negativních témat spojených se zdravím. Ale každý, kdo jen trochu pamatuje, musí uznat, že standard řady nemocnic a ordinací neustále stoupá. Kdo měl tu smůlu, že musel vyhledat lékařskou pomoc třeba na Slovensku, dobře ví, že je s tou domácí nesrovnatelná ve všech ohledech: počínaje počtem kvalitně technicky vybavených nemocnic a řadou specialistů v různých ústavech konče. Stejně tak je ovšem nesporné, že především rozdělování a využívání peněz, které jdou do celého našeho zdravotnictví, je špatné.
Návrh, jejž minulý týden předložil ministr zdravotnictví Julínek, lze stěží považovat za onu potřebnou reformu: zásadní a efektivní řešení, jak naložit s penězi, totiž nepřináší. Zásadní je jedině v tom, že se konečně zavádějí poplatky za návštěvu u lékaře nebo na pohotovosti, a tím alespoň částečně – nebo spíše jen symbolicky – přináší moment osobní zodpovědnosti pacienta za vlastní zdraví.
Všichni se nakonec shodneme, že zdraví je to nejdůležitější, ale z těžko pochopitelných důvodů chceme veškerou péči s ním spojenou gratis. Pravda, jsme nuceni platit zdravotní pojištění, a státu tím svěřujeme velké peníze. Mohli bychom po něm spíše žádat, aby se o ně lépe staral. Nicméně každý systém je zneužitelný. Ten stávající mimořádně a nemá na tom podíl jen stát. Jisté je, že chystané poplatky zavedený úzus „zdraví zadarmo“ mění. Alespoň něco.

Hezký týden