Dáme si na zeď obrázek
26.11.2006 13:38
Umění je investice. Podporovat umělce patří k dobrému tónu. V zahraničí je to běžná součást firemní kultury většiny velkých společností. Platí to už i u nás?
Vlastní sbírky u nás budují v současnosti hlavně peněžní ústavy. Navazují tak na tradici zavedenou i v českých zemích od počátku 19. století. Umění a věda byly tehdy považovány za nositele pokroku a příslib lepšího světa. Dnes sice investice do umění nemají tak masový ohlas, jako kdyby banky vrhly peníze do sportu či showbyznysu, ale hodnota, kterou takto instituce získává, je nesporně trvalejší.
Sbírám, sbíráš, sbíráme
Dvě korporátní sbírky, v souhrnu největší v Česku, spravuje akciová společnost PPF Art, člen impéria miliardáře Petra Kellnera. Vedle odborníky ceněné fotografické kolekce, která obsahuje asi tisícovku děl českých i slovenských autorů, se společnost stará i o obrazovou sbírku České pojišťovny. Ta však nevznikla po revoluci, ale je výsledkem devadesátileté tradice. Její zlatý fond tvoří na pět set obrazů autorů zvučných jmen: Alfonse Muchy, generace Národního divadla v čele s Mikolášem Alšem, Vojtěchem Hynaisem, Václavem Brožíkem a Františkem Ženíškem či krajinářů Julia Mařáka nebo Václava Radimského. Dnes sbírka čítá přes pět tisíc položek a její hodnotu mluvčí PPF Art Dita Fuchsová odhaduje na 75 milionů korun.
Sbírkové fondy pojišťovna pravidelně vystavuje ve vlastní galerii a doplňuje je expozicemi současného umění. Protože galerii vede Pavel Lagner, dříve manažer výstavní síně Tvrdohlavých, soustředí se právě na ně a spřízněný okruh. Jestli díla těchto autorů nahradí akvizice ze 60. a 70. let, kdy byla pojišťovna státní institucí a podporovala oficiální umělce, Fuchsová nesdělila. PPF Art uvažuje také o nové výstavní síni zaměřené na fotografii, kterou by měla otevřít příští rok.
Nejen seriózní bankovní domy propadly umění. Vlastní galerii loni otevřela ve spolupráci s nakladatelstvím Gallery i Pražská plynárenská. Sbírka, kterou v Galerii Smečky představuje, je výjimečná tím, že se zaměřuje pouze na jedno médium - koláž. Má přes dvě stě exponátů. Obsahuje díla Adolfa Hoffmeistra, Eduarda Ovčáčka, Libora Fáry či Běly Kolářové, zlatým jádrem jsou kousky Jiřího Koláře a Ladislava Nováka.
Baráky nabité uměním
Kolekce mezinárodního umění, jakou jen tak v českých státních galeriích nenajdete, bude možná začas k vidění v novém sídle ČSOB. O velkorysé budově, kterou banka v pražských Radlicích staví podle projektu architekta Josefa Pleskota, se mluví jako o jednom z ekologicky nejšetrnějších bankovních domů v Evropě. Rozpočet 2,74 miliardy korun navýší několik milionů na nákup umění. „Kolik přesně, to je předmětem jednání. Umění by mělo významově zdůraznit komunikační centra domu a ve velké míře bude přímou součástí architektury,“ vysvětluje Pleskot.
Galerista Jiří Švestka, který pro banku připravil návrh na uměleckou výzdobu, na seznam zařadil evropská esa i české umělce. Přímo na zdi by měl malovat Franz Ackermann, Němec, jenž sbírá podněty civilizačního vývoje a spojuje je do víceméně chaotického celku. Jennifer Steimkampová vytváří interaktivní videoinstalace, které by mohly například v jídelně reagovat na zvukovou hladinu a přímo tak komunikovat s uživateli. Švestka je hrdý na to, že ke spolupráci přesvědčil Poláka Wilhelma Sasnala, který patří ke špičce světového kalibru. A kolik to bude stát? „Je to věc dohody. I když se jeho malé obrázky prodávají za 300 tisíc dolarů, velká plocha pro banku nemusí nutně stát mnohonásobek, obzvlášť pokud je pro umělce zakázka ve veřejném prostoru něčím zajímavá.“
Výzdoba interiérů sídel stojí na počátku sběratelských aktivit mnoha firem. A mladí umělci často pomáhají dotvářet styl značky. Třeba kavárnu a odpočívárnu v ústředí Vodafonu nedávno originálně pojal výtvarník Federico Díaz ve spolupráci s DOT architects. Součástí jsou i sochy studenta Štěpána Beránka z netradičního materiálu - umělého vlákna kenaklon, které se používá k výrobě paruk nebo panenek. „Zadáním bylo změkčit industriální prostor. Objekty, které jsem udělal, jsou záznamem tekoucí energie,“ popisuje Díaz rozměrné bílé organické tvary, jež do budovy ve spolupráci s architekty instaloval.
Omezení své volné tvorby prý nepociťoval, a když, tak pouze užitnou funkcí prostoru. „Jinak byl klient velmi otevřený jakýmkoli šíleným nápadům,“ pochvaluje si umělec, který se věnuje především videu a nedávno třeba nechal po zdech jisté pražské novostavby lézt optickou přírodu.
Jen pěkně krotce
Kultivuje českou firemní kulturu přítomnost zahraničních firem? Mateřská společnost ve své zemi například umění podporuje, ale čeští manažeři její pobočky často tápou, v umění se neorientují, a pokud nakupují, tak mnohdy bez rozmyslu a koncepce. „Naposledy jsme si dílo z koporátní sbírky půjčovali před šesti lety. Popravdě, špičové věci tady najdete málokdy, akvizice bývají obvykle nahodilé,“ konstatuje Petr Nedoma, ředitel galerie Rudolfinum, která se zabývá především živým uměním.
Jiří Švestka vzpomíná na spolupráci s velkou nadnárodní firmou. „Věkový průměr zaměstnanců byl pod třicítkou, a tak do české pobočky chtěli nakoupit mladé lokální umělce. Dopadlo to však tak, že kanceláře nakonec vybavili velmi podivným sklem od kamaráda generálního ředitele. Umělci bylo sedmdesát.“ Přitom v cizině je to jinak. Například španělská společnost Telefónica v Madridu vlastní jednu z nejzajímavějších sbírek kubismu. „Je to chytrý koncept, který vynechává Picassa a Braqua a soustředí se hlavně na lokální autory. Čeští kubisté by do něj skvěle zapadli,“ soudí galerista.
Kolekce Telefóniky je ojedinělá také v tom, že je ukotvena v klasické moderně. Většina korporací totiž kupuje hlavně současné umění. A pokud možno nekonfliktní. Angažovaná politická díla, v současnosti tak aktuální, v jejich fondech najdete málokdy. „Extrémním případem je v tomto směru Peter Ludwig, německý čokoládový magnát a zároveň zakladatel asi šesti muzeí. Koupil a vystavil dílo Hanse Haackeho, které kritizovalo jeho vlastní firmu a vykořisťování asijských zaměstnanců,“ říká Jiří Švestka. „Kvalitní umění, i když se konfliktními tématy přímo nezabývá, ale nikdy není bez ostnů,“ dodává vzápětí.
Pokud jde o uměleckou výzdobu, neradostná je procházka po chodbách a kancelářích většiny státních úřadů a institucí. Předsálí na Úřadu vlády, kde často čekávají zahraniční novináři, je vyzdobeno lacinými reprodukcemi. Výstavy na chodbách parlamentu poskytují dost zmatený a zkreslený obraz současné výtvarné scény, i když letos třeba sněmovna nakoupila kvalitní plastiky Miroslava Chlupáče. I to je obraz úrovně a kultivovanosti naší politické reprezentace.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.