Jsem zvyklý na nejasné filmy, které s emocemi hází jako squashovým míčkem. Obecenstvo je buď přijme nebo ne, ale jeho reakce obvykle je jednoznačná a čitelná. Včera jsem ale na Berlinale viděl soutěžní film Rage (Řev) britské režisérky Sally Potterové, který tuhle hru kompletně obrátil: film byl odhadnutelný, publikum ne.
Potterová se před lety proslavila historickým dramatem Orlando a je známá sklonem k experimentu a výtvarnou nápaditostí. Rage je pseudodokument, který se odehrává na pozadí (doslova) módní přehlídky. Kamera sleduje výsek modrého plátna, před nímž se střídají nejrůznější figury - umělec, producent, reklamní agent, modelky, módní kritička, válečný fotograf... a popisují svou pozici v kolotoči vysoké módy. Výpovědi před kamerou jsou součástí jakéhosi internetového projektu studenta, který stojí za kamerou, ale nic bližšího se o něm nedozvíme. Příběh není komplikovaný ani přitažlivý, ale banální. Když se mimo obraz ozvou výstřely, neškrtne filmem jiskra napětí, jenom se vzbudí zmatek.
Vizuální koncepce stojí na kostýmech protagonistů, plátno za nimi mění barvy tak, aby ladilo. Někdy vzniknou impozantní kompozice, někdy to vypadá jak záběr na televizního moderátora. Film, vyprávěný v sedmi kapitolách, oživují jen herci a jejich osobní kouzlo. Judi Denchová je nepřekonatelná, s růžovou rtěnkou na růžovém pozadí a s jointem v ruce. Jude Law se vyžil jako extravagantní modelka Minx a Steve Buscemi je ideál všech válečných fotografů.
Osmdesát minut projekce uplynulo pomalu, někteří to vzdali hned, jiní začali bojovat s nudou, vrtěli se, vzdychali anebo usínali. Když se na plátně objevil titulek poslední kapitoly, ozval se silný úlevný potlesk. O deset minut později film skončil a zdvihly se bouřlivé ovace. Nijak zlomyslné, upravdu upřímné. Byl jsem zmatený. Změnilo se něco za těch deset minut? Ne. Přehlédl jsem na téhle statické koláži něco? V každém případě by tedy asi o Rage měli znovu začít uvažovat všichni ti nákupčí, kteří z projekce na trhu hromadně odcházeli.
Foto: AP, Reuters
