Fotoblog: Odry, Freud, říční brod a poslední den
03.02.2009 07:00 Fotoblog
Jiří Peňás nosí foťák neustále při sobě. O to, co zvěční svým - jak sám říká - šilhavým objektivem, se s vámi podělí každý týden v nové rubrice. "Fotografoval jsem - nebo se o to snažil - už jako pionýr. Chodil jsem do kroužku mladých fotografů, kde měli velký zvětšovák a sušičky. To jsem měl na té věci nejraději: seděl jsem v temné komoře, červená žárovka se odrážela od hladiny s vývojkou a ustalovačem a v jejím světle se na citlivé straně papíru vynořovaly tmavnoucí kontury příšer," píše Jiří Peňás. VÍCE SE DOČTETE ZDE.
Jdete polem, na boty se lepí hlína, před vámi jeden obzor, za vámi druhý. Vy se zastavíte, najednou nevíte, jestli jdete dopředu, nebo dozadu. Jeden záběr, otočíte se, druhý. V tu chvíli jsem byl zmaten. Kam vlastně jdu? Podle šlápot to nepoznám. Zatímco na poli už sníh není, vsáknul se, na cestě se drží. Tím pádem cesta není cestou, ale překážkou, neboť ve sněhu se jde mnohem hůř, takže jdete podél ní po poli. Jdete tedy po cestě?
Takové úvahy mi táhly hlavou minulou neděli, bylo dopoledne, slunce stálo lednově nízko. Ta vesnice se jmenuje Spálov. Je na návrší Oderských vrchů, kousek východně začíná vojenský prostor Libavá, z druhé strany za horizontem padá práh do údolí Odry, která je ještě malou, ale docela bystrou říčkou. Takový melancholický, Boží kraj.
Kostel ve Spálově. Fotím každý kostel, kam přijdu. Je to střed každého lidského sídla, on dává teprve shluku domů smysl a oprávnění, bez kostela nebo kaple je každé lidské místo opuštěné a bez ducha, ať věříte, nebo ne. Tenhle je dojemně jednoduchý, z větší části venkovsky barokní, gotický zůstal presbytář čili kněžiště. To je ta část vlevo. Zdejší farníci ho udržují ve vzorném stavu, ne jako barbaři různě po Čechách. Zasvěcený je sv. Jakubovi Většímu, což je, jak známo, patron poutníků a vůbec lidí na cestě, takže když na něj člověk natrefí, je rád a jako doma.
Právě skončila mše. Před kostelem postávaly ještě tři klábosící babky. Mluvily pěknou znělou, trochu mečivou moravštinou, neboť Spálov je sice už ve Slezsku a okolí bylo německé, ale právě tato vesnice si udržela český ráz - přesto byla po Mnichovu přifařena k Říši. Já jsem se jedné paní zeptal, jestli mě pustí dovnitř, ona řekla: "Baže. Já si zajdu nakópit a vy sa můžete ohřáť." Skutečně bylo uvnitř teplo a vonělo tam kadidlo. Skoro jsem tam v lavici usnul. Když jsem tu milou paní pak fotil, spustila. "Staró babu budete fotit! Tož co z teho budete měť! Což su modelka!" Ale smála se.
Touhle branou vstupují ve Spálově žáci do školy. Musí to být pekelný pocit každé ráno. Původně to byla brána do zámecké zahrady (kůň, natož kočár, se tam myslím ale nedostal), ta krabicovitá budova v pozadí byl barokní, pak empírový zámek. Kolem něj byl park se vzácnými dřevinami a veverkami v korunách a zahradníkem. Moc toho nezbylo. Zámek několikrát vyhořel, poslední majitel byl vyhnán v roce 1945, park zpustnul. V šedesátých letech byla budova "modernizována", takže by v ní zámek nikdo nepoznal. Ale slouží lidu.
Na vnitřní zdi onoho parku je tento zajímavý kámen, který vypadá jako náhrobní, ale nebude. Je na něm reliéf se slavným vyobrazením minesengra Waltera von der Vogelweide (zemř. asi 1230), jak je vymalovaný v Kodexu Manesse, takovém středověkém zpěvníku starých německých šlágrů. Je ilustrací Walterova verše, který zná každý Němec: "Ich saz uf eime steine / do deckte ich bein mit beine" - "Já usedl jsem na kameni, a ruce složil na koleni..." Kde se to vzalo ve Spálově? To je právě to zajímavé. Moje hypotéza: Tento nevinný minesengr byl v kulturně-nacionalistickém 19. století (to další století bylo horší, to bylo už jen nacionalistické) vnímán jako symbol německé kultury a vyspělosti a zvláštní oblibě se těšil v oblastech styku s etniky jinými (méně "vyspělými"). Ono se totiž neví, kde se Walter narodil, soupeřilo o to místo jihotyrolské Bolzano (pomník je na náměstí) a severočeský Dux čili Duchcov, tedy města na hranici "germánstva". Do Duchcova se socha odpočívajícího a přemítajícího Waltera vrátila po roce 1990, když si ji v roce 1945 odvezli vyhnaní Němci, pak ho tam jako gesto dobré vůle do mezitím zničeného Duchcova přivezl ministr zahraničí H. - D. Genscher. Zkrátka Walter sloužil jako takový strážce němectví, podobně jako Češi si všude strkali Jana Husa. A tak to bude i v tomto Spálově, lid byl český, zámecký pán však Němec. Kupodivu tento nenápadný pomník po válce nikdo nerozsekal, řekl bych, že hlavně proto, že nikdo nevěděl, co to znamená, a kdo ano, tak to raději nikomu neřekl. Teď už by to nikomu vadit nemuselo. Proto to píšu.
Tohle je Odra, ona říčka, ze které je pak ve Štětíně docela slušná řeka. Když jsem k ní přišel, nebyl široko daleko žádný most. Co tedy dělat?
A tohle je můj poloviční autoportrét bezprostředně po jejím překonání mokrou nohou. Uprostřed proudu to s člověkem začne pěkně škubat. Já však neohroženě pokračoval, chytil se křoví a s vítězným hekáním se vyškrábal na břeh. No, snad to nikoho nepohorší. Když fotoblog, tak fotoblog, že ano.
Freudova ulice kousek od jeho rodného domu v Příboře. To spojení jména zakladatele psychonalýzy a vývěsního štítu s falickým rohlíkem, jenž se zapichuje do vaginy housky a k tomu přihlíží placenta chleba coby věčná vesmírná protoplazma, je sice banální, ale kdo by odolal, když už tam je.
Před Freudovým rodným domem (tak pečlivě zrekonstruobvaným, že by ho malý Sigi asi nepoznal) je měděná plastika slavné vyšetřovací pohovky, kterou měl Freud ve své pracovně ve Vídni a kterou si vzal (pomohli mu špeditéři), když s rodinou odjížděl v roce 1938 před nacisty. Pravá je teď ve Freudově muzeu v Londýně. Tahle je ale taky dobrá, zvláště hezké je, jak si její tvůrci (firma uměleckého pasířství Houska) dali práci s vyrytím ornamentů onoho perského tepichu, co ho Freud používal jako přehoz přes gauč. Pod postelí je nápis Ulehni a rozjímej. Vstaň a konej. Na Freuda se mi to zdá až příliš jednoduché a sportovní. Skoro jako jako sokolské Tužme se!
V Čechách a na Moravě je skoro zázrak, když se zachoval nějaký starý pěkný kupecký portál, nějaké pěkné obložení parteru. Obecný, státem podporovaný a jisté mentalitě vyhovující vandalismus za posledních šedesát let skoro všechno, co mohl, vymlátil, narval tam hnusné hliníkové výklady, krásné dřevěné dveře se vyrvaly, nacpaly se tam kovové pláty, které se pak nikdy neutíraly, močili na ně opilci a psi, kteří mohou. Je to proto vždy skoro zázrak, když se zachová něco takového jako toto krásné obložení obchodu v Hranicích (na Moravě). Stojí chráněn podloubím v řadě měšťanských domů na Masarykově náměstí, které je samo o sobě dost pěkné, stejně jako se mi tak jevilo i celé město - tedy jeho historická část.
Zřejmě poslední fotografie Dalibora Balšínka ve funkci šéfredaktora Týdne. Pátek 30. ledna. Dalibor si právě bere pár posledních věcí, nějaké tajné dokumenty, kompromitující materiály a nedojezené chlebíčky, a mizí. To stálo za to vyfotit, že.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.