Filmové premiéry
Katastrofický týden

Zničení kung-fu, zničení jedné vesnice i zničení celého světa: na takové hrozby lákají filmové premiéry tohoto týdne. Protože se ta prostřední jmenuje Lidice, dá se dost přesně odhadnout, jak skončí – ale z řady tím příliš nevyčnívá. I ostatní dva filmy jsou podobně předvídatelné a průměrné.

Tak tedy nejdřív Lidice. Velkofilm podle osudu vsi, která se stala zástupným symbolem všech vesnic vyhlazených za druhé světové války (a že jich byly jen v Evropě stovky), vznikal dlouho a bolestně: přepisoval se scénář, měnili se režiséři, dotáčely se scény... Spíš než komplikovaná geneze ale filmu, který po Alici Nellis převzal Petr Nikolaev, uškodilo to, že jde o pohříchu první zpracování ikonického příběhu. Tvůrci v čele s autorem scénáře Zdeňkem Mahlerem chtěli na plátno procpat všechno, co s lidickou tragédií souvisí, a daný příběh je navíc drtil svým celosvětovým přesahem. (To, že si ho byli víc než dobře vědomi, dokládá seznam žen pojmenovaných na památku masakru Lidice, který běží spolu se závěrečnými titulky.)

Filmové Lidice jsou jedním slovem nevyrovnané: jedna dějová linka přebíjí druhou, tragika se nahání s romantikou a drastické sekvence střídá sluncem zalitá selanka. Herci potom hrají každý po svém: Jan Budař v roli pankráckého vězně vyloženě komediálně, Zuzana Bydžovská coby jedna z ústředních lidických žen okázale niterně, Karel Roden jako muž, který přežil Lidice díky uvěznění za dříve spáchanou synovraždu, prostě "rodenovsky". Po řemeslné stránce je film hollywoodsky dokonalý, ale v českém kontextu je nutné brát ho jako "nultý" pokus, který prolomí zábrany spojené s prvním filmovým zpracováním a otevře cestu kreativnějším pokusům. Tyhle Lidice zůstávají přehlednou pomůckou pro středoškolskou výuku.

Zničení celého světa potom nabízí další část chronologicky chaotické série komiksových adaptací, nazvaná X-Men: První třída. Fanoušek komiksů a předchozích dílů ví, že X-Men jsou mutanti, kteří bojují proti sobě a zachraňují svět, ostatní to moc zajímat nemusí. Zápletka spočívá v tom, že... Radši obecněji: zápletka drtivé většiny komiksových adaptací spočívá v tom, že ti hodní bojují proti těm zlým a najde se k tomu nějaké efektní pozadí. Pozadím jsou tentokrát historické události kalibru holocaustu a Kubánské krize, což je v kontextu velkofilmového ekvivalentu mozkové mrtvice určeného třináctiletým divákům asi stejně chucpe, jako kdyby v Čtyřlístku vyšla srandovní epizoda o Lidicích. (Fifince, Bobíkovi, Myšpulínovi i Pinďovi se omlouvám za přirovnání, ti svůj žánr vždycky ctili.)

A pak je tu Kung Fu Panda 2, o kterém lze říct ještě míň. První film o tlustém a líném medvědovi, který se stal mistrem bojových umění, se stal bůhvíproč děsně populární, a tak na sebe další díl nedal dlouho čekat. Nese všechny rysy tuzemských verzí zbytečných hollywoodských pokračování: je v 3D, se špatným českým dabingem a scénář tahá až z paty. Panda Po alias Dračí bojovník tentokrát zachraňuje starověkou Čínu a umění kung-fu před pavím zlosynem Shenem a jeho děly. Věk cílového publika je v tomhle případě ještě nižší (kvůli všemu tomu žvatlání a neustálému "legračnímu" padání asi tak osm let), ale ani v téhle taškařici překvapivě nechybí vypalování vesnic a vybíjení jejích obyvatel. Co by si naše kina – a naše děti – bez těch masakrů a konců světa počaly...