Soutěžní povídka
361 minut (2)

361 minut

Na stole leží vypnutý telefon, sklenice vody, hodinky a dvě jablka. Je sobotní ráno, přesně osm hodin a šest minut. Do cíle mi zbývá 27 000 znaků. Mám před sebou tisíce malých kroků – tisíce snad správně položených slov. Určitě klopýtnu, ale slibuji, že doběhnu.

Zadal jsem do Google „Story about“ (jiné slovní spojení mě nenapadlo) a zkusil štěstí. První tři slova budou hlavní osou příběhu. Výsledek právě teď určil téma povídky: O kouzlech, o Bohu, o motivaci.

Zvýšil se mi tep a neurony mezi mými mozkovými buňkami zmateně pobíhají, hledajíce smysluplné spojení mezi těmito třemi slovy.

8:24 – píšu 0 hodin 18 minut Sleduji stěnu před sebou a pomalu se mi na ní kreslí obrysy budoucího příběhu. Nevyprávím ho jen vám, ale i sobě. Sám netuším, kam nás fantazie zavede. Pouštím otěže, jedeme ...

Z prázdné krabice bylo vytaženo osm hrdliček a bílý králík. Sálem malého venkovského kina zní potlesk. Žádné nadšené ovace, ospalé nárazy dlaně o dlaň – projev slušnosti a možná i soucitu. Vyjádření úlevy, že představení skončilo. Sál dávno kinem není, a tomuhle zchátralému místu se tak říká už pouze ze zvyku. Z nápisu KINO zbývá nad vchodem jen zešikma zavěšené O. Další písmena odnesl někam čas. Na fasádě po nich zůstaly jen sluncem vybělené obrysy. Naposledy se tu promítalo před dvaceti lety a teď se zde pořádají obecní schůze, hasičské bály a zahrádkářské soutěže. Vylité pivo tvoří na zpuchřelých parketách výrazné mapy. Tmavší okraje velkých skvrn vykreslují hranice. Republika Beznaděj. Vzduch čpí kouřem a do špinavých oken naráží mouchy. Chtějí ven. Uletět z tohohle marností nakaženého místa. Emil tyhle sály dobře zná. Za dvě desítky let navštívil podobných míst nespočet. Pokaždé trochu jiné, přesto stejné. Budovy i charaktery. Obecní šablony. Zbytečné prostory vzniklé o sobotních povinných brigádách. Socialistický závazek. Místo, kde se v pracovní době nekonečně dlouho schůzovalo o nízké produktivitě práce. Když poprvé začal s kouzly, bylo mu šestnáct. Ten svět ho uhranul. Chvíle mystifikace, zručnosti a tajemství. Poznal svět, kde se neuvěřitelné stávalo skutečností. Prvním veřejně předvedeným kouzlem byl zázračný papír. Na školní besídce na malé kousky roztrhal noviny, aby na konci triku byly opět v celku a neporušené. Stačí vám k tomu dvoje stejné noviny, tuba bílé lepicí pasty a šikovné ruce. Emil s velkou chutí před soudruhem ředitelem na malé kousky trhal Rudé právo, i s jeho prohlášeními o úspěších socialismu. Rozcupoval tu propagandu před zraky celého učitelského sboru i přítomným předsedou národního výboru. Sklidil za to dokonce potlesk a jako bonus i obdiv spolužáků. V té době poslouchal Hutku i Kryla a snil o magické truhle, ve které by nechal zmizet ředitele i s jeho komunistickou minulostí a slibovanou zářnou budoucností. Trvalo to jen pár měsíců, na Letné se zazpívalo Ach synku, synku, zazvonilo se klíči a ředitel opravdu ze školy nadobro zmizel, spolu se všemi Husákovými portréty. Kouzlo? Zázrak? Emil se své zálibě věnoval dál i na vysoké škole. Studoval v Praze. Bydlel u babičky, o kterou se staral, a po nocích se učil. Když si zvykl na školu a množství látky, znovu našel čas na triky a magii. U intelektuálně naladěných spolužáků ale jeho zájem vyvolával posměch, zato u spolužaček doslova opovržení. Občas vyčaroval dívkám růži z papíru, ale žádnou neokouzlil. Všechny daly přednost motorce, letnímu kinu nebo koupališti. Emil dokázal z prázdné ruky vyčarovat korunu, ale na to, aby mohl vzít dívku do kina nebo restaurace, na to neměl. Ani peníze. Ani odvahu. Každý den pilně cvičil. Studoval nejnovější triky a stále snil o velkém představení. O tom, jak předvede trik, který ještě nikdo neukázal. Snil o životě který bude a zapomínal na ten, který právě žil. Po škole nastoupil jako mistr do výroby polovodičových zařízení. Dohlíží na pracovní postupy, kompletuje dokumentaci a místo socialistické propagandy poslouchá o všemocné ruce volného trhu. Víkendy ale patří kouzlení. Po vesnicích předvádí své triky, ale honorář často ani nepokryje náklady na dopravu. Rok za rokem se jeho zájem o magii pomalu ztrácí pod nánosem zklamání. Babička zemřela, když bylo Emilovi skoro čtyřicet. Kostkované flanelové košile si poprvé žehlí sám. Konečně musí dospět. U mužů je cesta k dospělosti běh na dlouhou trať – pomalým tempem. Někteří si ale ani neuvědomují, že běhají na oválu, ze kterého někdo odnesl pásku s nápisem cíl. Emil je podivín. Své úkoly v zaměstnání plní dobře, ale s nikým moc nemluví a po práci vždy spěchá domů. V malém bytě, který získal po zesnulé babičce, má své magické království. Žije tu sám. Žádná žena nikdy nenašla chuť spojit svůj život s Emilem. Jedinými společníky jsou mu králík Max a dvě bílé hrdličky. Ještě vlastní asi desítku skládacích hrdliček z bílého plastu, vycpanou kopii Maxe a věrnou gumovou kopii hada. Malý sál se pomalu vyprazdňuje a v zákulisí si Emil balí plyšového i živého Maxe. Dříve si myslel, že každé představení, každá zkušenost, bude stupínkem, kterým se přiblíží ke svému snu. Věřil, že každé představení je krokem za slávou, úspěchem a penězi. Teprve před dvěma lety si ale všiml, že jeho stupně úspěchu jsou eskalátory, které ho pomalu a jistě odnáší stále níž. Nepolevuje, bojuje, kráčí vzhůru, ale klesá. 9:17 – 1 hodina 11 minut Hrdina povídky ožil. Konec příběhu je ještě v nedohlednu, ale alespoň už víme, kdo se na tu cestu k cíli vydal. Emil je typickým příkladem špatně zvoleného hrdiny. Ženy nezaujme a mužům je lhostejný. Možná takové muže znáte? Lepí si modely, sbírají pivní etikety, píší povídky, chodí rybařit nebo leští své auto. Pevně střeží své malé světy, do kterých nikoho nepustí. Někteří jsou i ženatí, plní sociální konvence, navštěvují rodinné oslavy, dokonce mají i přátele. V duchu jsou ale stále ve svém mikrosvětě. Má smysl takového muže z jeho světa zachraňovat? Není náhodou šťastný? Máme tahat rybku z akvária jen proto, že je mokrá a mohla by se utopit? Emil spokojeně nevypadá, a tak mu do jeho světa přinesu trochu bouře. Emil uložil do kufru poslední rekvizity, rozhlédl se po prázdné šatně a uslyšel za sebou ženský hlas. „Vždycky jste při představení takhle smutný?“ Otočil se a spatřil asi čtyřicetiletou ženu v pleteném svetříku, tmavých kalhotách a zablácených botách. Všimla si, že si ji Emil krátce prohlédl, a malinko zčervenala. Světlé vlasy má staženy do střapatého drdolu, okolo očí má drobné vrásky a na tváři nesmělý úsměv. „Nejsem smutný,“ povídá Emil a snaží se se sklopeným zrakem ženu obejít. „Na shledanou.“ Emilovy oči hledají cestu k východu. „Počkejte ještě,“ důrazný hlas Emila zastavuje. „Chtěla bych vám něco ukázat.“ „Jede mi vlak,“ ztrácí svůj klid Emil, „za devatenáct minut.“ „Pradědeček byl kouzelník. Na půdě po něm zůstalo pár věcí.“ Tohle byla jediná slova, která dokázala prolomit Emilovu bariéru ostychu. Klec s Maxem položil na zem. „Emil.“ „Eva.“ Cestou přes zablácenou náves žena zopakovala svou první otázku. „Vždycky jste na jevišti takhle smutný?“ Některé otázky se jako otázky jen tváří. Zbaběle pokládáme otazník tam, kde se bojíme povědět svůj názor. Emil ale otázku jako by neslyšel, dál ve svých polobotkách přeskakuje kaluže. Přesto se na jeho ošoupaných manšestrových kalhotách objevují blátivé kapky. Rychlými kroky spěchá vpřed a v duchu přemýšlí o obsahu na půdě umístěné skříně. Kouzla ze začátku minulého století ho vždy fascinovala. Některé nebezpečné úniky nejsou dodnes objasněny. Každé představení bylo živé, jedinečné a neopakovatelné. Žádné televizní triky, žádná složitá technika. Ryzí manipulace s myslí diváka. Často na hranici skutečného rizika. Dnes ale lidé kouzelníkům nevěří – často totiž nevěří ani sami sobě. Stavení na konci obce bylo zanedbané. Pokleslý hřeben střechy, chybějící střešní tašky, vlhká omítka a rezavý plot. Krásná zahrádka plná bylinek a rozkvetlých květin. Domu chybí mužská ruka, napadlo Emila. Eva si všimla jeho pohledu. „Dům budu prodávat,“ říkala skoro omluvně. „Nestačím na to. Když dospěla dcera, muž mě opustil.“ „To je mi líto.“ Potom tiše dodal: „Já děti nemám.“ Vlastně nikoho, napadlo ho. „Přitom žít na venkově byl manželův nápad. Prý kvůli dceři.“ „Není škoda prodat dům, ve kterém žili i vaši prarodiče?“ „Dcera už žije ve městě. Chtěla bych jí být blíž.“ Emil dostal lipový čaj, ale byl jako na trní. Ve světnici hlasitě tikaly kyvadlové hodiny. Na stěně visel dřevěný kříž a na širokém okenním parapetu ležela Bible. Emilovo vyznání je: inženýr ateista. K víře nikdy cestu nenašel. Jediné, co obdivuje, jsou chvíle, kdy Ježíš před zraky lidí chodí po vodní hladině. Davová manipulace, hypnóza nebo předem pečlivě připravený trik? „Na co myslíte?“ zeptala se Eva, když zahlédla, jak se Emil dlouze zamyslel při pohledu na Bibli. „Na Boží zázraky.“ Usmála se, ta odpověď ji potěšila víc, než dala znát na své tváři. Emil se v snaží upamatovat, kdy byl naposledy u nějaké ženy. Pokud se návštěva u maminky nepočítá, tak se rozvzpomenout nemůže. Ženy byly pro Emila jako komety. Objevovaly se v jeho životě jen velmi výjimečně, a když už se objevily, minuly se s ním o několik desítek tisíc kilometrů. Konečně ho Eva zavedla na půdu. Do strmých schodů stoupal těsně za ní. Její boky se vlnily. Eva na svou ženskost už skoro zapomněla. Dříve ji uměla použít, ale dnes raději své křivky zakrývá volnými svetry. Neznámého muže by do domu nepozvala. Tenhle roztomilý ňouma v kostkované košili a s plyšovým králíkem jí ale strach nenaháněl. Když ho viděla na pódiu, věděla, že to není její typ. Přesto ji něco nutilo ho oslovit. Pradědečkova minulost se k navázání kontaktu přímo nabízela. Půda voněla senem. Malými větracími okénky ve štítu pronikaly na půdu dva úzké pruhy světla. Jeden dopadl Evě na tvář a stíny zvýraznily její krásu. Ukázala na velkou skříň postavenou v tmavém koutě. „Nechám vás tu samotného. Tady je klíč.“ Slyšel, jak se na dřevěném schodišti ztrácejí její kroky. Klap klap. Klap klap. To už nejsou kroky, ale Emilovo srdce. Klíč byl rezavý a otočit s ním šlo jen těžko. 10:25 – 2 hodiny 19 minut Třetina povídky. Máme tu muže, ženu a objeví se první tajemství. Co ve skříni asi bude? Pokud kostlivec, píšeme horor. Nebo píšu sci-fi a skříň bude sloužit jako brána do minulosti? Možná tam bude jen nějaké světu neznámé kouzlo. Povídka má být i o Bohu. Bůh není, hlásá se v tomhle novém tisíciletí. Není to proto, že je zavřený právě tady? Trochu tápu a chybí mi pointa. V moderním světě ale existuje čokoláda bez obsahu kakaových bobů, sýr není vždy z mléka a místo cukru si život sladíme umělým sladidlem s neuvěřitelným chemickým názvem C14H18N2O5 – aspartam. Musí mít v téhle zdivočelé době povídka svoji pointu? Není to jen přežitek vhodný do literárního muzea?

361 minut - 2. třetina

Velké vosí hnízdo přilepené na stropě skříně a částečně na jejích dveřích se po otevření roztrhlo a vosy žihadly napadly nevítaného vetřelce. Emil se s křikem skutálel po schodišti a vyběhl na zahradu. Eva pozorovala jeho počínání z okna kuchyně. Ve snaze ukrýt se ve stodole Emil přehlédl nízko položené futro. Uhodil se, zavrávoral a spadl na kameny vydlážděný dvorek. Potom ztratil vědomí. Probudil se až v nemocnici s otřesem mozku a silným alergickým šokem. U lůžka seděla Eva a oknem byly vidět hvězdy. Když se pomalu probral, Eva se opakovaně omlouvala, že o tom vosím roji neměla ani tušení. Emil na hlavě cítil obvaz a snažil se pomalu skládat útržky svého života do smysluplného obrazu. „Jak jsem tu dlouho? Kde je Max?“ stará se Emil o svého králičího asistenta. Pokud ve vážných životních chvílích myslíte na svého králíka, kočku, psa nebo třeba želvu, je něco ve vašem životě špatně. Není ale třeba propadat panice, stále jste na tom mnohokrát lépe než ti, kteří v takové chvíli řeší své auto, peníze, umělá prsa nebo nedostatečnou erekci. „Maxík je v pořádku, nebojte.“ Tiskne mu ruku Eva. „Je to Max! Nemá rád, když se mu říká Maxík.“ „Promiňte.“ „Mně se neomlouvejte. Mně to nevadí.“ To se snad mám omlouvat králíkovi? Napadlo Evu. V Emilově tváři se snažila nalézt stopy toho, že je to celé jen nějaký žert. Jeho tvář byla ale vinou vosích žihadel naprosto nečitelná. Jedině snad, pokud znáte Braillovo písmo. „Tak ani nevím, co v té skříni je.“ Povídá nateklými rty Emil. „Nové kouzlo jste nenašel, ale můžete teď vystupovat jako muž s obří hlavou,“ směje se Eva a Emil se s bolestivou grimasou přidává. I nemocniční pokoj může být příjemným místem, když se v něm ozývá smích. Ještě ten den si v nemocnici začali tykat. Emil nahlásil pracovní neschopnost a do Prahy se zatím nevracel. Eva za ním přišla i druhý den. Koupila si ve městě nový svetřík a u kadeřnice si nechala obarvit a ostříhat vlasy. Do pokoje vstupovala trochu v rozpacích. Emil s dalšími třemi pacienty seděli u stolu a hráli karty. Před Emilem byla ta největší hromádka drobných i papírové bankovky. „Děkuju, večer si to zopakujeme,“ povídá Emil, ale ve tvářích ostatních není žádné nadšení vidět. Eva ho odvedla na chodbu k automatu na kávu. „To ti není hanba?“ Takhle je obírat. „Je to jen hra,“ brání se Emil. „Nezapomněls jim náhodou povědět, že jsi kouzelník? Karetní profesionál.“ „Oni mi taky neřekli, čím se živí.“ „To je snad něco jiného,“ mávla beznadějně rukou Eva. „Dáme si raději to kafe.“ Povídali si ten den až do setmění. Nového svetříku ani účesu si Emil nevšiml. Dlouho žil sám na to, aby registroval takové detaily. Eviny modré oči ho ale přitahovaly. Její pohled vydržel jen krátce a jeho zraky pak vždy raději sklouzly na nástěnku proti obezitě. „Slib mi, že už s nimi nebudeš hrát,“ povídá Eva, když se loučí. „To nemůžu,“ po krátkém rozmýšlení povídá Emil. „Ani když tě poprosím?“ V jejím hlase je slyšet, že ji jeho odpověď mrzí. U dveří se objevil pacient z vedlejšího lůžka. „Už na tebe čekáme,“ povídá a zůstává stát u Evy a Emila. Pootevřenými dveřmi je vidět stůl s balíčkem karet. Eva tiše naznačuje své přání. Emil se s ní rozloučí a vrací se i s druhým pacientem do pokoje. „Takže rozdáme to?“ Zní dotaz od stolu. „To musíme,“ povídá Emil a ze stolku vytahuje sáček s vyhranými mincemi. Ten večer ztratil úplně vše, co nad ostatními kdy vyhrál. Hrát byl jediný způsob, jak vyrovnat skóre. Přesně dávkoval své prohry a na konci večera měli všichni právě tolik, o kolik je dříve připravil. Profesionál. „Štěstí v lásce, neštěstí ve hře,“ dobírali si ho ostatní. Za tři dny si ho Eva odvezla k sobě domů a začala se o něho starat. Cítila se zodpovědná za Emilovu nehodu a také už nechtěla být v chalupě sama. Zvykla si na návštěvy v nemocnici, na lidskou blízkost a nechtěla se znovu smířit s tím, že se bude vracet do prázdného domu. Hasiči odvezli poničené vosí hnízdo a Emil se těšil, až se na půdu opět podívá. „Znám pradědečka jen z vyprávění,“ povídá Eva u večeře. „Toužil prý po synovi, kterému by své umění předal. Dočkal se ale jen tří dcer. Potom čekal na vnuka, ale opět jen samé vnučky.“ „To je on?“ povídá Emil, když mu Eva ukazuje starou fotografii. „Jmenoval se František,“ nostalgicky vzpomíná Eva. Když si brala fotografii zpět, jejich prsty se na okamžik dotkly. Ten krátký kontakt byl ale zvláštní, téměř zanedbatelný a přesto intenzivní. Emil instinktivně ucukl, ale potom ho jeho zbrklost mrzela. První dotek, napadlo ho. Nevěděl, že se mýlí a že první doteky mají dávno za sebou. Když ho Eva před pár dny křísila z bezvědomí, rozepínala mu flanelovou košili, pokoušela se o nepřímou srdeční masáž, dala mu několik silných políčků na tvář, a dokonce se pokoušela o umělé dýchání. Tiskla své rty k jeho. Panikařila, dokud nepřijela záchranka. Emil ale tohle neví a ten letmý kontakt konečků prstů v něm vyvolal dávno zapomenuté pocity. Jako by se rozvzpomínal na život, který nikdy nežil. Uplynuly dva dny, než nabral dost sil a pomalu vystoupal nahoru na půdu. Eva byla v práci a ztichlým domem se nesl každý jeho krok. Druhý pokus. Skříň je plná kouzelnických potřeb. Duté kouzelnické hůlky, falešné mince, starý frak, klobouk s trojitým dnem. Pečlivě vedený přehled o všech vystoupeních. Paříž, Brémy, Vídeň, Graz, Salzburg, Budapešť. Přehlídka úspěchů a slávy. To nejcennější nalezl Emil v dřevěné vykládané skříňce. Ručně psaný deník, na jehož obálce bylo starým německým písmem napsáno: Největší kouzlo. Františkův deník skrýval tajemství jeho úspěchu. Emil umí německy jen pár slov. Kudrlinky psaného textu navíc znesnadňují jeho čtení. Kniha ho pálí v dlani. Je tak blízko, a přesto chybí udělat poslední krok. Zbývá překročit práh poznání zázračného triku. Nezáleží na délce cesty, důležité je, jestli vás na jejím konci pozvou dál, nebo nechají stát přede dveřmi. Emil sešel opatrně dolů. Zabalil si své věci a na stole zanechal vzkaz: Promiň. Co nejdříve chtěl být doma. U slovníku, u internetu, který mu pomůže text rozluštit. Musí to udělat sám. Nechce, aby někdo cizí obsah knihy znal. 11:11 – 3 hodiny 5 minut, první snědené jablko Konečně vím, co je obsahem Františkovy knihy. Bystrý čtenář už to tuší a nebo mu pomohou další řádky. Ti ostatní se to dozvědí v posledních větách povídky. První pointa vyprávění snad tedy nalezena! Povídka bez výrazné pointy by byla zbytečná, jako nealkoholické pivo. Postava Evy se dostává k okraji zájmu. Zůstala na venkově. Zachytila se za stránky jen konečky prstů a bojím se, že se v příběhu neudrží. Třeba ale existuje způsob, jak ji do povídky vrátit. Ale zatím ho neznám. * V pondělí se Emil vrátil do zaměstnání. První dny měl plnou hlavu starostí se zpožděním výroby a domů se vracel úplně vyčerpaný. Koncem týdne se mu konečně podařilo dohonit, co nemocí zameškal. Život se vracel do obvyklých kolejí. V sobotu měl další ze svých vystoupení. Vlahý potlesk poloprázdného sálu, pár stokorun honoráře. Za vlak utratil většinu výdělku a zbytek nestačil ani na oběd v nádražní restauraci. Špinavým oknem vyhlížel na deštěm se lesknoucí koleje. Myslel na Evu, její jablečný závin a milý úsměv. Zmoklý se vrátil nočním vlakem domů. Když přemísťoval Maxe z přepravky do jeho velkého výběhu, řekl mu Maxíku. Celou neděli věnoval Emil překladu. Archaická němčina prověřila jeho síly a schopnosti. Postupně zjišťoval význam slovíček, ale ke skutečnému překladu bylo stále daleko. Pracoval od časného rána. Listoval slovníky, pátral na internetu, nejedl, nespal. Hledal kouzlo, které přineslo Františkovi tolik uznání. Bylo ale zřejmé, že jen listováním se to nepodaří. Překládal tedy od začátku vše, jak si František ve svém deníku poznamenal. Překladatelská práce ho pohltila. Po dvaceti osmi hodinách práce, přerušované jen krmením hrdliček a králíka Maxe, Emil nad knihou usnul. Vzbudil ho až telefon jeho nadřízeného. Za okny byl slunečný den. Je pondělí a v závodě probíhá týdenní porada. „Měl jste být na poradě, kolego.“ Slyšel Emil ze sluchátka, ale s odpovědí nespěchal. Po stole jsou popsané útržky papíru, německé a české texty, sklenice vody, jablko a několik neořezaných tužek. Emil přeložil jen první kapitolu a bylo mu jasné, že musí pokračovat. Text ho pohlcoval více, než si dokázal představit. „Jste tam, kolego?“ Opakoval vzdálený hlas. „Nepřijdu.“ Povídá Emil do telefonu a napravuje si přeleželý krk. „Ale je ta porada.“ „Už nikdy.“ „Jak nikdy?“ Snaží se šéf pochopit situaci. „Čemu nerozumíte ve slově Nikdy?“ Ptá se Emil s úsměvem a má pocit, že na druhé straně telefonu vládne nepochopení, jako by snad mluvil starobylou němčinou. „Je tady přece rozjednaný ten projekt.“ Argumentuje slabě jeho nadřízený. „Rozmyslete si, co říkáte. Najdu na každém prstu pět takových, co vás snadno nahradí.“ Emil položil sluchátko a tučnými písmeny nadepsal nový dokument. Věc: Výpověď z pracovního poměru… Za pár minut udělal tečku za jednou životní etapou. Tiskárna dotiskla poslední řádek a odmlčela se. Je ticho. Vychází z celé Emilovy soustředěné duše a pomalu se rozprostírá do každého koutu garsonky. I Max přestal podupávat ve své podestýlce. Ztichly i hrdličky a svou náklonnost si sdělují jen pohledy. Jakou cenu má zaměstnání, na kterém vás může zastoupit kdokoli. Emil myslí na dnešní noc. Takhle u stolu ještě nikdy neusnul. Jeho život se vždy ubíral po jasně vyprojektovaných vektorech. Dnes měl ale divný sen. Následek spánku na tvrdé desce stolu? Nebo jen vyčerpání? Emilovi se zdálo, že se s Evou líbal. Nebyl to ale obyčejný sen. Cítil, jako by se to opravdu stalo. Ležel na zádech, skláněla se nad ním, držela ho za ruce, občas se dotýkala jeho hrudi. Líbala ho. Opakovaně. Silně. Muselo to být jen snění, přesvědčoval se. Celé pondělí překládal další kapitoly. V úterý už to nevydržel a rozhodl se v praxi vyzkoušet první z Františkových triků. Neměl domluvené žádné představení, a tak se jeho zkušebním publikem měli stát turisté. Pečlivě se připravil. Věděl, že představení bez povolení mu policie zakáže při první obchůzce. Snad mu ale pár minut bude stačit. Těšil se. Ten pocit už skoro neznal. Pod klenbou Karlova mostu se brzy začali zastavovat lidé. Zprvu nedůvěřivě a potom s údivem sledovali Emilovo krátké vystoupení. Žebravý harmonikář na něho poslal hlídku. I žebráci a pouliční umělci bojují o zákazníky a tržby. Městská policie nechala Emila dokončit první výstup. Cítili, že by stáli nejen proti Emilovi, ale i proti rozhněvaným divákům. Bouřlivý a nadšený potlesk užaslých diváků mu byl cennější než obsah krabice, do které lidé vhazovali mince. Když ho policisté slušně požádali o doklady, dal se Emil na útěk. V uličkách Kampy se policii ztratil. Udýchaný, zpocený a opilý prvním skutečným úspěchem se vracel domů. Vzpomínal na své první představení, kdy trhal Rudé právo před členy Strany. Znovu se vracel ten pocit. Na tváři se mu rozléval úsměv šestnáctiletého puberťáka. Potlesk znal už jen jako společenskou povinnost. Dnes v něm opět slyšel i něco víc. Aplaus není o počtu tleskajících dlaní, ale o prožitku a energii, kterou z něho cítíte.

Hlasujte:

Líbí se vám povídka 361 minut (2)?

• Ano. 44 %
• Ne. 56 %