Často se říká, že knihy čtou hlavně ženy. Rozhodně jsou o tom přesvědčeni někteří nakladatelé, kteří momentálně na pulty knihkupectví přispěchali s romány, které jsou určeny právě ženám. Té nejstarší i nejmladší generaci.
Pamětnicím, které v mládí dychtivě listovaly romány klasičky Jane Austenové, mohou opět zvlhnout oči. Tentokrát nikoli při čtení její knihy, ale románu o ní. Jmenuje se Ztracené memoáry Jane Austenové, napsala jej Syrie Jamesová a v překladu Jitky Herynkové vydal Knižní klub. Jamesová je Američanka, takže to může působit trochu jako svatokrádež, že si dovolila zbeletrizovat osudy britské ikony knižních romancí, ale zase je členkou Společnosti Jane Austenové. A o čem příběh je? Jistěže o tom, jak se mladá Jane zamilovala a jak to neskončilo šťastným manželstvím.
Šťastné manželství měla také Žofie Bošňáková - a to o něco dříve, než Austenová začala psát své příběhy. Byla to totiž uherská šlechtična a žila v letech 1609-1644. Dle spisovatele Andreje Štiavnického je trestuhodných 361 let „nezodpovězena otázka, proč se deformuje její autentický portrét a její životní drama".
Popravdě, většina českých čtenářů asi jméno Bošňáková slyší poprvé, ale takto pojatá předmluva je určitě vyburcuje k tomu, aby přečtením románu Sbohem Čachtická paní tuto nespravedlnost napravili. Štiavnický navazuje na svého slavnějšího předchůdce Joža Nižňánskeho, který po slavném románu o Alžbětě Báthoryové osudy její mladší a dle všeho mnohem ctnostnější současnice také zpracoval. A pro Štiavnického je Bosňákové život „mravní satisfakcí za ukrutné zločiny proti lidskosti, které páchala Alžběta Báthoryová". Neboli zastává tradiční názor v opozici proti nyní již milionem diváků viděnému adoračnímu velkofilmu Juraje Jakubiska.
A nyní něco pro holky pod dvacet, které osudy těch dvou nudných vykopávek asi moc nezajímají. Jejich vrstevnice Hana Kavurová pro ně napsala román Toxický squat, který má být dle anotace nakladatelství XYZ „syrově upřímnou exkurzí do světa tvrdých drog". Kavurová s naivitou případnou svému věku vypráví o dvou sestrách, které „do toho spadnou" a snaží se přestat - a jde to jak známo ztuha. Psáno stylem, který se má blížit psaní „vostrejch holek", jakými jsou dejme tomu v Polsku Dorota Maslowská a u nás o dost méně talentovaná Natálie Kocábová. Tohle je o něco krotší, i když se to taky snaží tvářit zkušeně. Ale pro čtenářky Lenky Lanczové to může být atraktivně šokující.
Pravidelný informativní text o knižních novinkách nemá recenzní charakter a výběr není zamýšlen jako doporučující.
