Soutěžní povídka
Prokletí

Tak je to tady, už i já okusil ty podivné pocity, které člověku přináší pouta na rukou. Tak jako mnoha lidem přede mnou se dnes zaryla do kůže i mě. Je to podivná věc. Bolí to a člověk se u toho cítí tak nějak potupený a degradovaný. Bojí se toho, co přijde, a lituje trochu všeho, co ho dostalo až sem. Je to jako rána pěstí do ksichtu, to aby se ti konečně rozsvítilo, kdo je tu v právu nebo spíš v přesile. Udělals chybu a teď za ní budeš hochu pykat. Ne, nech si svoje omluvy a vysvětlování, na nás si s tímhle nepřijdeš, spíš nás to ještě víc nasere. Tak co, chceš nás vytočit nebo budeš konečně držet hubu a krok? Svobodně se rozhodni, o svobodu ti šlo přece především, ne? Můžeš se politovat, to ti jen prospěje, když projevíš tu pravou účinnou lítost, snad ti pak někdo uvěří, že to bylo všechno jen z tvý blbosti a nechtěl jsi to nechat dojít tak daleko. Radíme ti dobře, my víme, jak to dopadá, když se hajzl jako ty zatvrdí, vždyť bys to měl vědět nejlíp sám, co? My dobře víme, jak skončil tvůj fotr. I ten začal litovat příliš pozdě, tak nebuď zrovna tak blbej. Vedou mě nepříjemnou kachlíkovou chodbou a ve mně se mísí různé pocity. Tak už jsem v tom taky. Je to nejspíš naše staré rodinné prokletí. Mého dědečka označili za nepřítele lidu už za protektorátu. Asi k tomu měli vážný důvod, ale já ho až donedávna vlastně nechápal. Snad tím mysleli, že je nepřítelem Říše. Utekl sice do Anglie, hned jak to bylo rozumné, celý svůj život nechal za sebou a nezažil počátek okupace na vlastní kůži, ale vrátil se do zpátky. Byl vysazen několik měsíců před Silver A, mapoval terén, sháněl informace. Ale asi byste marně pátrali po jeho jméně. Tak jako každý pěšák velkých válek byl pro historické anály zcela bezejmenný. Nějaký čas to sice trvalo, ale nakonec ho stejně chytili. Jen zázrakem nepřišli na to, co je vlastně opravdu zač a jaké tu má úkoly. Jejich jediné obvinění říkalo cosi o tom, že je podle norimberských zákonů alespoň čtvrtinový žid. A byl. Po své babičce, což bohatě stačilo, aby byl internován v Terezíně, kde měl z rozhodnutí gestapa a směšného soudního procesu strávit několik šťastných dní, než bude odvezen do nově se formující židovské země někde v Polsku. Jak se to tam jen jmenovalo? Osvětim? Ano, to bylo ono. Nikdo tenkrát pořádně nevěděl, co si pod těmi gestapáckými sliby představit. Existovalo sice silné povědomí o tom, že to není nic dobrého, ale koho by napadlo, že ani v nejhorších snech se realitě nemůžete přiblížit? Nechci říkat, že to byl jediný spravedlivý člověk, ale Malá pevnost v Terezíně v té době taky nebyla plná jen těch správných spravedlivých lidí. Když se tam dostal a poznal na vlastní kůži, co je to peklo, došlo mu, že se odtamtud už nikdy nevrátí. Pár slov na rozloučenou, kterými si asi chtěl dodat v lágru sílu k životu, načmáral na kus starého papíru a schoval do spáry mezi cihly, kde ho po válce našli a doručili mé babičce. Za pár dní poté ho postavili tam vzadu k oprýskané zdi. Nebyl první ani poslední a nebyl ani sám, i když držet se za ruce nešlo, to vědomí, že má společníky, ho posilovalo. Nikdo z naší rodiny o tom nevěděl. Tak skončil svůj život první zakládající předek naší dědičné mučednické tradice. I jeho krev zašpinila stěnu, kterou dnes ukazují turistům. I jeho krev byla tou, která změnila tu zeď ve zbožňovaný kus zednické práce, co nás měla udržovat ve stavu naprosté nenávisti k fašistickým okupantům. Ale ta jeho krev byla asi dost málo krvavá, protože na ní všichni hodně brzy zapomněli. Když válka skončila, vše se provalilo jako nezpevněná hráz při jarní povodni. Tak u západních letců? Výborně! Tři roky z toho rodina žila a babička brala vdovecký důchod, ale když se změnilo klima, jakmile soudruzi v Rudém Letově jako i v jiných závodech, které zanedlouho poté také nesly hrdý přívlastek rudý, pozvedli zbraně, mělo se vše změnit. Hrdinou už nebyl můj dědeček, ale spíše ti, kteří ho udali. Bylo to k uzoufání. Otce vyhodili ze školy, donutili ho stoupnout si k lopatě a kolem dokola nám říkali, jak můžeme být rádi, že to neskončilo daleko hůř. Bylo mu dvacet, když se oženil a narodil se mu syn. Třetí David v řadě. Přišlo mu podivné sloužit v armádě státu, který ho trestal za mučednictví jeho otce, tak se rozhodl nenastoupit vojenskou službu. Nechal svého kopáčského zaměstnání a zmizel. Předtím se stihl ještě rozvést se ženou, aby na ní a na dítě nemohli. Doufal, že ho toto opatření zbaví strachu před pomstou. Měl ostatně v té době jen jedno přání, chtěl se cítit svobodně, a ten pocit nemohl zažívat spoutaný pokrytectvím a sněním o pochybných šťastných zítřcích, které přijdou po splnění dvouletky. Chtěl se sám rozhodnout, co že to sakra udělám v příští minutě se svým životem? A právě to jediný, na čem mu záleželo, mu zakázali. Chtěl cestovat, užívat si mládí a živit se na svých toulkách příležitostnými pracemi, chtěl jen prostě být svým pánem. Poté, co se odpoutal od rodiny a zmizel, ho ze všeho nejdříve začali urážet. Je to nepřítel státu – tak už druhý, řekl si tiše. Uspořádali na něj hon po lese, kde přes léto hledal sám sebe pod rozložitým jasanem. Namísto klidu a míru v duši ale poznal něco úplně jiného. Tenkrát zjistil, jak bolí rána obuškem po zádech, jak chutná estébácký krém na boty smíšený s jeho slinami a krví, jaké to je dostat kopanec do žaludku, až se z toho člověk pozvrací, věděl už kolik příslušníků je potřeba k chycení pacifistického poustevníka i to, že vysvětlovat něco inteligentního primitivnímu sadistovi vede jen a jen k další bolesti, která nebude o nic menší jen proto, že se bude cítit morálně v právu. Ještě dlouho poté mu nebylo úplně jasné, jaký byl ten pravý důvod toho, proč dostal přes hubu. Jistě to nebylo proto, že přestoupil tehdy platné zákony, ale byl to určitě výsledek jeho přístupu k životu. Celou dobu těm lidem cpali do hlavy, že individualita je něco podvratného, něco, co naprosto rozloží jejich společnost a oni se pak ocitnou bez práce a budoucnosti, takovým způsobem, že tomu uvěřili. Oni nemlátili ubohýho nýmanda, ale svého vnitřního protivníka, rozvraceče republiky. Mlátili toho, který přímo ohrožoval vše krásné, co jim život ukazoval v černobílých týdenících, toho, kdo nezpíval a nedržel se za ruce s vírou ve šťastnou budoucnost, mlátili toho, kdo mohl za to, že ráj v zemi, v jejich vlastní zemi, není tím pravým rájem, o jakém jim vyprávěla v rozhlase komsomolská mládež. Oni tak bránili sebe i svůj životní styl, v němž stačilo jen držet hubu a krok, a pokud jsi nechtěl zázraky, mohl jsi být docela dobře šťastný. Jen bohužel nepochopili, že jejich právo končilo tam, kde začínalo právo otcovo. Věřili totiž, že spravedlnost a pravdu lze nařídit. A tak to byl on, jejich nepřítel číslo jedna pro danou akci, pro to odpoledne, kdy si do něj kopli. Jejich malé mozečky v něm viděly zrůdu, na kterou musí pracovat a která jim ujídá jejich chleba. Takže si na něm smlsli. Asi jim to někdo vysvětlil politicky. Každá z těch ran, kterou pod tím jasanem utržil, ho o tom měla přesvědčit a, světe div se, on jim je odpouštěl a čím dál víc je litoval. To už tak nějak patřilo k jeho nové životní cestě, že našel boha nebo božskou cestu, po níž se ubíral. Jen jim to při tom mlácení asi neměl říkat, protože je to víc a víc sralo a stále intenzivněji do něj kopali. A možná si uvědomili tíhu svých hříchů a bili ho jen proto, aby jim čím dál víc odpouštěl. Z bezmocnosti. Nejspíš tak zjistili, že jejich životy jsou plné agrese a skryté zloby a dušeného strachu, proto si ho prostě ztotožnili s tím, kdo za všechno může. A v ten moment jim náhle přestal odpouštět. Jeho schopnost vnímání okolí byla vinou těch ran natolik otřesena, že omdlel. Možná právě to mu ještě trochu prodloužilo život. Nechali bití, protože se báli, že to nepřežije. Nešlo ani zdaleka o jejich výčitky svědomí, ale o to, že by potom nezbyla žádná zábava pro vyšetřovatele, prokurátory, soudce a přísedící a potažmo i pro celý stádný lid. I oni všichni byli přece frustrovaní a zakomplexovaní, i oni si zasloužili získat zpět skrze jeho utrpení svou dobrou náladu. I oni chtěli cítit, že jejich „pravda“ musí zvítězit. Problém byl ale v tom, že to jim už neodpustil. V žádném případě neměli v plánu ho pustit. Jako hyeny se přiživovali na jeho bolesti a vymýšleli další možné i neuvěřitelné hříchy, kterých se měl dopustit, další poklesky, kterými se podle bolševického desatera provinil. Neodpustil jim a asi právě proto ho zlomili. Skončil na šibenici a s ním ještě dalších pět, které ani neznal. Všichni je, ty tam nahoře, zřejmě tak pálili, že se na ně prostě něco najít muselo. Můj otec byl jen prvním, kdo odkýval, že se spolu dopouštěli velezrady. Říct to nemohl, protože měl tak rozmlácený a oteklý obličej, že by mu stejně nebylo rozumět. Bylo mu dvacet tři, když jeho život skončil. Kat v té době bral měsíčně 6000 korun a za každou popravu měl 8000 na prémiích, tak si na tom procesu docela slušně namastil kapsu. Asi dva roky po konci toho jednoho z řady divadel, pokáceli kus lesa a s ním vzal za své i onen rozložitý jasan. Za pár měsíců tam vyrostla nová rekreační ubytovna s názvem Rudá záře nebo jiná Rudá „věc“, to už by asi ani nechtěl vědět. Tak jsem zbyl jen já. Já, syn svého otce, kterého jsem nikdy nepoznal, jako jediný důkaz jeho života.

Hlasujte:

Líbí se vám povídka Prokletí?

• Ano. 53 %
• Ne. 47 %