Soutěžní povídka
Vytlučená makovice

PROLOG

A začíná nový život! Ne, že by si na ten přecházející musel nějak zvlášť stěžovat; hlavně díky švagrovi, měl skvělé místo, něco jako poradce zmíněného švagra, z kterého se stalo velké politické zvíře. Skvěle placené místo. Sinekura! A teď ten flek opouští, jen tak, sám od sebe. A ani trochu ho to nemrzí, chacha, může si to totiž dovolit! A to jen a jen díky jí! Je prostě nádherná! Skvostná! Poradce! Vlastně za něho vyřizoval špinavosti. Chodil na schůzky s lidmi, s nimiž švagra nesměl nikdo spojovat, vyřizoval různé další tajné záležitosti, dokonce mu opatřoval luxusní děvky... Ale hlavně, protože měl jeho plnou důvěru, přebíral pro něho dost často i různé finanční hotovosti. Jó nebyla to těžká práce! A s těma holkama se občas svezl i on sám. Teď už ale ani náhodou. Ne, ne, od té doby, co má ji... Je to nejlepší, co ho v životě potkalo! Je prostě poklad! Ten plán vymyslela také ona. Nejdřív se zalekl; podrazit šváru! Ale když mu vysvětlila co a jak, musel uznat, že by byl úplně blbej, kdyby toho nevyužil. Takový prachy pro něho hned tak zase přebírat nebude! A navíc - on, teda švára, už má nahrabáno dost! A chudák ségra. Taky je docela možné, že se rozvedou a bude po příbuzenství a jak ho zná, ten se dělit nebude! Musí na ní stále myslet. A jaká dokáže být zábavná a zároveň citlivá! Je naprosto dokonalá! Švagr zařídil jedný firmě státní zakázku za osmdesát milionů eur. Běžná taxa provize jsou tři - čtyři procenta. V čistym! Přebere tři miliony, ale tentokrát je neodevzdá, tentokrát si přilepší on. Z nějaké pomsty si nic dělat nemusí. Jak mu vysvětlila, jsou tihleti politici hlavně obchodníci a mají strach ze skandálu. Pros-tě se to zahrne do ztrát a na své si přijdou jindy! A má pravdu, švára si s tím poradí. A oni odcestují. Hned. Do Řecka. Haha, kdo je tam najde?! Aha? Hahaha!

VYTLUČENÁ MAKOVICE

Měla náušnice ve tvaru květu kopretiny. Zlatožlutý vnitřek tvořil jantar a okrajové květy částečky podlouhlého bílého nefritu (markýz). K těm náušnicím patřila roztomilá ouška a k ouškům hlavinka jako srdíčko. Tím chci říct, že měla obličejík srdcovitého tvaru, který se hned tak nevidí, protože bývá pouze na export. Dvě zešikmená kukadla, zelená do smaragdova, ještě zvýrazňoval malinkatý pršáček a další srdíčko rubínově rudých rtů. Na hlavince zářila krátká červená hříva, tak hustá, že vypadala jak vytesaná do nejohnivějšího krystalu granátu al-madínu jaký si jen dovedete představit. Na bradičku s roztomilým ďůlkem navazovala šíje tak dlouhá, že by Modigliani mohl jen tiše brečet v koutě. O tom, co bylo ještě níž nebudu plýtvat nedokonalými slovy, mohu vás pouze ubezpečit, že to též mělo značku té nejvyšší exportní kvality. A tahleta fulgentní bytost mě oslovila. A sama od sebe! Pracoval jsem jako vyhazovač v diskotéce Olympia. Tuhle práci mi pomohl sehnat jeden z mých bývalých kamarádů boxerů. Také už měl po sportovní kariéře. Jenomže on přestal boxovat zhruba před rokem a vlastnil konto, nemovitost, sporťák, bývalou macatou manželku a dvě dítka. To já skončil s profiringem před patnácti lety a mým jediným majetkem bylo několik akvárek s rybičkami, pár kusů oblečení, medailí a pohárů z dřívějška, a nevyvratitelná víra jaká se mi to stala nehorázná křivda. Řekla mi, že by si se mnou potřebovala promluvit v soukromí; takříkajíc téte a téte; to neřekla, to dodávám já abyste viděli, že jsem celých těch patnáct let nezahálel. Jo, vězeňská knihovna byla obsáhlá a byl tam i internet a já měl spoustu času... "Je to pro mě velice důležité a vy nebudete škodný!" řekla a její úsměv mohl líbezností kandidovat na první ceny za reklamu v kategoriích - rtěnky, zubní pasty, ústní vody, rovnátka... "Já nevím, dyť mi to řekněte tady." "Tady to nejde, je to na dýl a je to velmi důležitý." "Dyž já vocaď teď nemůžu," odvětil jsem svou obvyklou dacanskou mluvou. Už dávno jsem si všiml, že když mluvím spisovně a takříkajíc na úrovni, posluchači mají v pohledu něco, co by se dalo diplomaticky nazvat zmatení mysli. Ono totiž, když vypadáte jako... no, jako boxer, který byl dlouhé roky sparingpartnerem šestiruké bohyně Kálí... "Domluvíme se na zítra dopoledne u mě - pozvu vás na decku." Opět se pod- manivě usmála. "I když vy asi budete na tvrdé!" dodala a spiklenecky přimhouřila ty své kočičí lamače mužského ega. "To je fuk, mám obojí; zvu vás! V jedenáct, není to na vás brzo, hihi?" "Kvůlivá vám si přivstanu, hahách." Začínal jsem být zvědavý, a tak jsem na tu její hru přistoupil. "Bydlím v Nerudovce, je to hned vedle lékárny, Veronika Smutná, ale teď už smutná nejsem, hihi. Budete si to pamatovat?" "Jasná zpráva, mám pamatováka jak mastodont, háa." "Hihihi, tak jsme domluvení, ano?" "Jasná zpráva, vo jedenáctý sem tam jak na kobyle, háh." "Dobře, budu se těšit. Uvidíte, že nebudete litovat. Tak zatím pa, papa, hihi." Odmávla to bílou pěstěnou ručkou a odcupitala někam do sfér nadějného očekávání. Moje práce převážně spočívala z uklidňování horkých hlav, popřípadě jejich vyhazování na ulici za účelem zchlazení. Někdy je bylo nutné i poněkud nakřápnout, aby jim došlo, kdo je tady pánem. Většinou jsem ale neměl příliš práce, má tvář i pověst mi zaručovaly potřebnou autoritu i před těmi největšími rváči. K obojímu, tedy ke své pověsti i otlučenému ciferníku, jsem přišel ve vězení, když jsem si kroutil svých patnáct let za vraždu, kterou jsem nespáchal. Bylo tam boxerské družstvo (ředitel byl velký fanda boxu) a já měl takový vztek na celý svět, že, přestože jsem "polotěžká"*, boxoval jsem prakticky s každým, kdo měl chuť a odvahu. A ona taková "těžká"** nebo dokonce "supertěžká"*** má přece jenom větší ránu. A časem se mnou nikdo mé váhy stejně nechtěl boxovat. A tak jsem mlátil tlusťochy. No a právě z toho pramení má pověst a otlučená makovice. Pozor! Podotýkám, že otlučená, ne vytlučená, jak se občas u boxerů stává, ale jenom občas, ono totiž, a to málokdo ví, dost boxerů má vytlučené makovice ještě dřív, než vůbec začali boxovat. A jestli mi nevěříte, tak vás o tom na následujících stránkách hodlám přesvědčit. Žádná vytlučená makovice! Na to jsem háklivý. Stačí se podívat nebo spíš chvilku poslouchat Ádu, to je ten můj kamarád, který mi pomohl s touhle prací. Ten je klasická vytlučená makovice. Stačí pár vět a hned víte na čem jste. * Polotěžká váha - do 81 kg. ** Těžká váha - do 91 kg. *** Supertěžká váha - nad 91 kg "Ty Stando, co to bylo za kost? Ta teda byla! Ajta krajta!" Áda si špičatým jazykem olízl mlsně rty. Ten Standa, to jsem prosím já, Stanislav Houdek, k vašim službám. "Ani nevím." "Dyť ses s ní takovou dobu vybavoval! Co chtěla?" "Ále, jen kolik je hodin." "Neke, dyť ses s ní takovou dobu vybavoval..." "Chtěla si bejt jistá. Ptala se mě jestli mi de budík dobře a tak..." "Neke! A co ještě?" "Jestli nechci zajít do jejího budoáru na decku!" odvětil jsem podle pravdy. "Ajta krajta... Neke!" "Jo, kecám; chtěla jenom vědět kolik je hodin." "Aha! Ale byla to kost co?" Opět si olízl rty. Jeho tvář silně připomínala cichlidku kakadu z čeledi vrubozubcovitých, to je akvrijní rybka, víte? "Jo." "Fakt kost, co?" "Jo." "Ajta krajta! Teda kost, co?" Ze zkušenosti jsem věděl, že je schopný se podobným způsobem se mnou bavit klidně hodinu. A tak jsem raději přehodil výhybku: "Co tvoje bejvalá?" Chytil na první našlápnutí. "Ta mrcha! Představ si, že se do toho bytu, co sem sehnal stěhovat nechce, že prej jí mám vyplatit prachy za půlku baráku a že si ten byt sežene sama!" prskal. "Nekecej!" odvětil jsem jak se ode mě čekalo, přestože jsem to v různých verzích slyšel už přinejmenším pětkrát. Nadechl se aby pokračoval, ale ze sálu se ozvalo zavolání barmanky: "Ochranka!" Přešli jsme k baru, který se táhl kolem celé jedné půlky parketu. Asi dvacetiletý výtržník se natahoval přes barový pult a snažil se chytit blonďatou Renatu za ruku. Na desce byly rozsypané čipsy a ležel převržený štuc. Další dva mladíci se opírali o bar a pochechtávali se. Chytil jsem chlapečka kolem pasu, zvedl ho z barové sesle a postavil na podlahu. Byl vysoký jako já. Stál jsem, nic neříkal, jenom se mu upřeně díval do očí. Změknul během chvilky. "Dobrý šéfe, dobrý..." Pokynul jsem mu, aby si sedl. "Už nechci vidět, že obtěžujete servírku, je to jasný?!" Horlivě přikyvoval. Koutkem oka jsem zaregistroval pohyb. Ukročil jsem stranou a kolem ucha mi prolétla pěst. Jeden z těch dvou to vzal osobně a rozhodl se mě zezadu uzemnit. Byl to pěkný pořez; tak metr devadesát, kolem stodvaceti kilo, neupravený plnovous, dlouhé vlasy; zarostlý jak škarpa. Má pěst se mu zabořila do sádelnatého břicha. Ani jsem nemusel moc přitlačit. Heknul a zlomil se vejpůl. Kývnul jsem na Ádu; ten ho popad za opasek a límec košile, odvlekl k východu, odemkl vchod a vyhodil ven. Pak dveře zase zamkl a už u nich zůstal. Fungovali jsme totiž také jako prodejci lístků. "Stáňo, máš u mě paňáka," řekla Renata a uculovala se. Jako obvykle jsem zavrtěl hlavou. "No tak dobře ty abstinente - presso!" "To beru!" Přikývl jsem. Byla evidentně zklamaná, že na její úsměvy reaguji tak chladně. Neotřesitelná víra v mou nevinu a následná nespravedlnost spáchaná odsouzením, sebou nesla totiž další dva aspekty - nedůvěru v ženy, zvláště hezké blondýnky, a v alkohol. Před patnácti lety mě jedna zlatovláska s poetickým jménem Diana pěkně doběhla. Shodila na mě vraždu svého starého a bohatého manžílka. Nejdříve mě několikrát navštívila v mém kamrdlíku a musím přiznat, že mě dokázala rozhicovat jak saunovací kamna. Při jedné takové návštěvě, na níž přinesla láhev skotské, mě opila. A podezřívám ji, že mi do toho pití i něco přimíchala. Potom navrhla, abychom se přemístili k ní do vilky, že manžel je na služební cestě v zahraničí. Tam mě dorazila koňakem tak, že jsem nevěděl o světě. Moc dobře vše promyslela. Já měl tenkrát z frajeřiny nelegální Smith Wesson Silhuette, který mi vzala ze šuplíku. A když se její manžílek předčasně vrátil z té služební cesty, touhle mou zbraní ho zastřelila; samozřejmě že v rukavicích, aby neměla na ruce zbytky střelného prachu. Potom mi vložila revolver do ruky a střelila do zdi, a tak jsem měl střelný prach na rukou já. Někam schovala rukavice i tričko, v kterém to provedla, a když přijeli policisté, které zavolali sousedi, dělala, že omdlela. Jo, já měl okno, takže jsem nedokázal vysvětlit vůbec nic a policie měla svého vrahouna. Jak to celé ve skutečnosti proběhlo vím díky tomu, že jsem měl patnáct let čas o tom přemýšlet. Jediné, co jsem netušil bylo, jak zjistila nebo možná dokonce zajistila, že manželova služební cesta skončila dřív. Zřejmě měla nějaký zdroj ve firmě, protože, jak policie zjistila z výpisů volání, on jí netelefonoval. Tím hůř pro mě. Jaký já byl trouba! A soudce mi napařil patnáct let. A protože v lapáku mé chování nebylo právě vzorné; vždyť jsem seděl nevinně!, ani mi nepovolili dřívější podmínečné propuštění. Moc dobře to měla promyšlené! Byla z ní bohatá vdova! Presso jsem už dávno dopil. Půlnoc. Áda odemkl vchod a přesunul se ke mně. Od půlnoci se už nevybíralo. Rachot kolem nás mi drásal ušní bubínky. Mládež se bavila. "To sou kočky, co?" upozornil mě Áda na na hlouček dívek, které se svíjely na kraji parketu. Trochu si šlapal na jazyk. Na rozdíl ode mě se napil rád. "Jo, pěkný." "Ajta krajta! Vyjedem po nich, ne?" "Nemám náladu." "Neke, takový kočky!" "Fakt nemám náladu." "Neke, dem na to!" "Ne!" "Ajta krajta, dem na to!" "Ty, Ádo a myslíš, že se tvoje bejvalka vodstěhuje už brzo?" "Ta mrcha! Co by se stěhovala? Dyť jí tam nic nechybí! Žádnej nájem, žádná údržba, žádný starosti. Ta se nehne. Mrcha! Potřeboval bych se jí nějak zbavit. Mohla by mít třeba nehodu nebo tak něco..." Zdálo se mi to nebo byl jeho pohled tak velevýznamný? Nezdálo! Odmlčel se a vyčkávavě posmrkával. Nejraději bych mu utřel nudli barovou stoličkou. Ani on samozřejmě nevěřil v mou nevinu. A kdo zabil jednou, může i vícekrát. Jeho myšlenkový pochod se mu, i díky podnapilosti, zračil ve tváři. Sakra! Přesvědčujte někoho, že nejste žádný vrahoun, když jste nepřesvědčili ani soud. Ale co, je to za mnou a ať si každý myslí, co chce; já a ona víme své…

Hlasujte:

Líbí se vám povídka Vytlučená makovice?

• Ano. 52 %
• Ne. 48 %