Vzpomínky na Husáka

Gustáva Husáka jsem na vlastní oči nikdy neviděl. Ani na letenské tribuně na Prvního máje, kde ho mohl vidět alespoň zdálky jednou do roka každý, kdo na to měl žaludek. Protože on tam stál a mával a mával. Vybraní pionýři z našeho Zapadákova sice jezdívali do Prahy do průvodu za odměnu, ale já buď nebyl právě vybrán, anebo jsem prostě měl něco jiného.

Pak když jsem už byl v Praze na škole, tak by mě na Letnou nedostali ani postrkem. To píši upřímně a tvrdím, že kdo chodil v osmdesátých letech na Prvního máje do průvodu, tak si ten režim zasloužil. A ještě horší. Ale vidět jsem ho chtěl. Protože Husák byl trochu jiný, ne moc, ale v té šedé sestavě přituplých tváří přece jen vynikal. On a snad ještě tajemný Štrougal. Husák měl alespoň silné brýle a pleš, což mu dávalo jaksi doktorský výraz, takže když ho třeba navlékli do bílého pláště a on šel na vizitu do kravína, vypadal jako veterinář. Měl ovšem také minulost a ta na něm byla nejzajímavější, tou přesahoval sám sebe i dobu, kterou právě on nastolil. V ní totiž dějiny přestaly existovat. Staly se rituálním opakování nicoty, bezčasím, které symbolizoval. „Prezident zapomnění“, pojmenoval ho trefně Milan Kundera.

O Husákovi se patnáct let po jeho smrti začíná mluvit jako o „intelektuálovi“ a pomalu jako o tragickém případu, který chtěl něco jiného, než sám prosadil. Jako by tu byla touha si minulost, kam Husák patří, nějak upravit, učinit jaksi zajímavější a snad i pro nás stravitelnější. Jenomže jeho největší intelektuální výkon bylo v sobě a kolem sebe jakoukoli intelektuálnost popřít. Byl to prezident-intelektuál, který dvacet let nepronesl jedinou zajímavou myšlenku, jediný náznak, že je schopen něčeho jiného než produkovat zprvu výhrůžný, pak už stále více a více mumlavě frázovitý tlach. Byl to intelektuál byrokracie, byzantinského aparátu a tuhého pořádku bez fantazie. Za jeho tlustými brýlemi se do světa díval mlok, od kterého už nebylo možné čekat, že začne mluvit lidskou řečí. Vlastně už nemluvil žádnou řečí, byl případem na sobě samém uskutečněného umrtvení, které šířil dál všude kolem. Možná to byla jeho tragédie, ale soucit by si měl člověk šetřit pro něco jiného. Ne, Husák není rozporuplná (jak se dnes říká: kontroverzní) osobnost. Husák je velkým popřením osobnosti, což byla jeho volba, triumf. Byl dutým monstrem, které na vrcholu moci kolem sebe šířilo zmar a nicotu.

Ano, to jsem možná chtěl vidět na vlastní oči. Ale toho, že jsem o ten zážitek přišel, vlastně vůbec nelituji.