Herečka Jana Štěpánková před pár dny oslavila osmdesátiny a při této příležitosti si připomněla slasti i strasti svého života.
Radostných okamžiků bylo naštěstí víc než těch špatných. Při vzpomínce na ty nejhorší okamžiky ale i dnes - po tolika letech - pláče.
Obě hrůzy souvisely se ztrátou milovaného zaměstnání a tím s následnou změnou životního stylu. Poprvé byla ještě malá. "Tehdejší šéf činohry Národního divadla Otomar Krejča řekl, že potřebuje šest nebo sedm herců a můj táta mezi nimi nebyl. Dost to těžce nesl a nerada na to vzpomínám. Jsou to velmi živé vzpomínky. Táta si nikdy nestěžoval, ale viděla jsem, že se tím strašně týral. Byl raněný," rozvyprávěla se Jana se slzami v očích.
Ale to nebylo všechno. "Máma dostala v osmačtyřicátém výpověď, protože prohlásila něco proti režimu. Měli jsme hodně hluboko do kapsy. To jsou chvíle, které pro herce nejsou dobré. Nedovedla jsem si to představit, až dokud jsem to nezažila já. Máme to tak nějak v rodině," posteskla si.
Rovněž Jana totiž skončila na dlažbě a to v té nejhorší možné chvíli. "Neprodloužení smlouvy s Vinohradským divadlem přišlo v době, kdy mi umřel muž. Bylo to "hezky" načasované. Říká se, co tě nezabije, to tě posílí, a člověk se musí odrazit od dna. Jen to dno je daleko hlubší než si do té doby myslel," plakala.
