Dokument o Škvoreckém: Salivarová je v nemocnici

Režisér Petr Kaňka se pokusil uchopit život a dílo spisovatele Josefa Škvoreckého, který už žije desítky let v kanadském Torontu. Se svým malým štábem dorazil na sklonku léta 2007 do jeho domova, kde během osmi dnů ve společnosti Josefa Škvoreckého a jeho ženy Zdeny Salivarové vznikl dokument Gentleman Josef Škvorecký. Premiérově jej odvysílá 29. ledna od 20 hodin ČT 2. 

Bylo složité přemluvit pana Škvoreckého k natáčení?
Nebylo, v žádném případě. V roce 2004 jsem napsal námět filmu Prima sezony Josefa Škvoreckého, ten ale nebyl realizován. On vlastně s natáčením souhlasil už tehdy a vyžádal si jen obnovený námět, a tak vznikl Gentleman Josef Škvorecký. Spolupracovat s ním bylo skvělé. Neříkal, co by tam mělo být, ani co by nemělo, byla to opravdu gentlemanská spolupráce.

Inspiroval vás třeba něčím v osobním životě?
Já jsem vlastně o dvaatřicet let mladší, on je ve věku mého otce. On má kritické myšlení západního typu, to u něj vlastně obdivuji, také má dar krásného vyprávění. Je to dobrý vypravěč, je až magické ho poslouchat.

Jak dlouho se znáte?
Poprvé jsme se potkali v roce 2003 a to setkání bylo opravdu jen letmé. Mrzelo mě to, protože jsem to bral jako promarněnou šanci se s ním seznámit víc. K dalšímu sbližování došlo v roce 2007, kdy jsme natáčeli můj dokument u něj v Torontu. Byla to krásná spolupráce, hodně jsme si pak psali. Zrovna včera mi přišel od něj dopis, kde o dokumentu píše: "Milý Petře, od začátku do konce to bylo krásné."

Jeho paní je prý v nemocnici...
Vím jen, že je po operaci. Dozvěděl jsem se to 15. ledna na premiéře v Matu, že jde na operaci. Ona je silný kuřák, takže to bude asi něco závažnějšího. V dokumentu jsem se snažil vystihnout jeho ženu Zdenu, ta je zde hodně otevřená. Se svým mužem si nebrala servítky, říká například, že neumí tančit a tančí jako medvěd, nebo že co se týká práce na domě, nic neudělá. A Josef Škvorecký mi nakonec poděkoval: "Děkuji ti za ten prostor, co jsi dal Zdeně."

Která část v dokumentu je podle vás nejzajímavější?
To se těžko říká. Mně je nejbližší to, že jsem mohl být tak blízko těmto dvěma lidem a že se mi to podařilo přenést do mého dokumentu. Vážím si těch lidských momentů, které se mi podařilo zachytit.

Foto: archiv