Borat po česku
RECENZE: Dokument Mein kroj podvratně dloubá do sudetoněmecké otázky

Na nedělní podvečer 15. dubna chystá ČT2 premiéru dokumentárního filmu Martina Duška, v němž si mladý český režisér zahrál na "českého Borata". Převlékl se do komického kroje a zajel na sraz sudetských Němců v Augsburgu, aby tu otestoval česko-německé vztahy, míru předsudků i vnímání národní identity.

Srovnání s Boratem, které v dokumentu použije jeden z rozezlených členů Sudetoněmeckého landsmanschaftu, je vlastně velmi přiléhavé. Snímek Martina Duška je totiž také takovým "nakoukáním do kultůry", i když nikoli americké, nýbrž česko-německé. Režisér se v něm sám postavil před kameru, aby ve vlastnoručně vytvořeném lidovém kroji zavítal na tradiční sraz sudetoněmeckých vyhnanců.

Svůj osobní, vskutku groteskní kostým se českolipský rodák rozhodl zhotovit poté, co se dozvěděl, že se v jeho rodišti prezentuje nově objevený "lidový" kroj, který byl uměle vyvinutý v poválečném nacionalistickém vypětí po odsunu Němců. Oblečen do pionýrského šátku, kožených kalhot po dědečkovi, který byl napůl sudetský Němec, a zadních blikajících světel z veteránské Škody Octavia umístěných na ramenou pak budí pozornost všude, kam vstoupí.

Co je to kroj?

Kamera Víta Klusáka spontánně sleduje celou národopisnou expedici od příjezdu na sraz v Augsburgu, kde Dušek s tiskovou mluvčí Sudetoněmeckého landsmanschaftu zapřede debatu na téma "co je tedy vlastně kroj, když toto ne", přes taneček s okrojovanou Ulrike a setkání s dcerou českolipské rodačky až po vyostřený konflikt se zástupci krajanského sdružení, který nakonec končí přivoláním policie a vyvedením o pomoc volajícího režiséra z areálu.

Mein kroj byl s poměrně pozitivními ohlasy uveden na loňském MFDF v Jihlavě v sekci Zoon Politicon a režisér v něm z trochu jiného úhlu nahlíží téma, které už otevřel ve svém oceněném dokumentu Poustevna, das ist Paradies, a to osud obyvatel českého pohraničí. Trochu možná připomene i Lindu Jablonskou a její dokument Pozemšťané, koho budete volit?. V obou případech jde o pokus konfrontovat lidi s něčím neobvyklým, s něčím, co narušuje jejich stereotypy, a tím vyvolává bezprostřední reakce.

Jakýmsi epilogem, který už je na divákovi, by pak asi mělo být zamyšlení nad skutečným smyslem některých věcí, v tomto případě tradic, historických křivd a národní identity. Duškovými silnými zbraněmi jsou provokace, hravost a osobitost, na odhalování hlubších souvislostí však rezignuje. Zůstane tak jen u zobrazení bizarního výseku reality. I ten má ale svoji výpovědní hodnotu.