Balkánský problém
27.03.2006 00:00
Zemřel Slobodan Miloševič, a noviny se proto nějaký čas věnovaly věcem balkánským. Tak se stalo, že se znovu připomněla jedna z anomálií českého jazyka. Dočetli jsme se například, že jedním ze spojenců někdejšího jugoslávského prezidenta-diktátora byl Radovan Karadžič a že po jejich ústupu ze světla ramp byl srbským premiérem Zoran Djindjič.
V obou příjmeních celkem třikrát vyslovujeme zvuk „dž“. V prvním případě je to evidentní, v druhém méně. Kdo neví, že najednou má v slovanském jazyce vyslovovat „j“ jako „ž“, vysloví nejspíš cosi jako „ďinďič“. Shodou náhod bude mít také pravdu, protože ten zvuk je ve skutečnosti někde na půli cesty mezi „ď“ a „dž“ (kdežto Karadžič má plnokrevné „dž“).
V originálu se dotyčné jméno píše TinHiNH (či v srbské cyrilici , srovnej s , což je však pracné až hrůza. Proč tedy nepíšeme rovnou Dindih, jak by bylo česky logičtější?
Občas píšeme; v českém a zahraničním tisku lze najít Dindič, Dzindzič i Džindžič, přičemž nad posledním „c“ se navíc pravidelně střídají čárka, háček a nic. DjindjiČ/č/c však je nejrozšířenější, patrně také proto, že jeho pomocí dokáže správný zvuk slušně imitovat anglofonní svět. Pro jeho obyvatele je „ď“ jinak problém: i při fonetickém zápisu Angličan používá strašlivý znak [ ]. (Takže si raději mnoho hlavu neláme a klidně píše nejen Djindjic, ale i Karadjic.)
Nic proti angličtině; brát si ji za vzor, když přijde na přepis cizích jmen, však doporučit nelze. Kde Čechovi stačí například napsat „Kaddáfí“, vybírá Angličan z jedenadvaceti různých transkripcí od Gaddafi přes Qadafy po Qadhdhafyi, což sice musí být zábavné, ale není to příliš praktické.
Nicméně v tomto případě jsme došli k tomu, že na první pohled nelogické převzetí proanglického pravopisu vedlo zcela jinou cestou (d+j = zhruba „ď“) ke správnému výsledku. Náhoda je sice vůl, ale i na něho občas padne štěstí.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.