Já pán, ty pán

To se to hezky říká. Praxe je, jak už to chodí, méně jednoznačná. Už formální způsob, jímž s oním slovem zacházíme v nejběžnějších souvislostech, dává tušit, že s českými pány to není jednoduché (a nemůže za to Zikmund). Cenné, byť bezděčné vodítko poskytují jako obvykle média.

Vezměte do ruky kterékoli anglické, dobře, britské noviny. Platí to i u australských a některých amerických, ale v Británii u všech (s možnou výjimkou těch, které jsou v keltštině, pročež stejně nikdo neví, co je v nich napsáno). Při první zmínce o každém člověku, od prezidenta až po přistěhovaleckého nádeníka, se napíše křestní jméno (nekřesťané prominou), příjmení a funkce. Prezident George Bush, přidavač Karel Vomáčka. Při druhé zmínce se stejně pravidelně napíše pan Bush, pan Vomáčka. „Není známo, kde se pan bin Ládin v současné době zdržuje“ je takový typický příklad. Já pán, ty pán.
  
V Česku (samozřejmě nejen v Česku) to funguje jinak. První zmínka vypadá stejně: prezident Václav Klaus, posunovač Karel Vomáčka. Při každé další zmínce už však novináři píšou – píšeme – pouze příjmení. Klaus se zálibně díval do zrcadla, Topolánek dělal děti, Paroubek intrikoval. Pro informaci to stačí, pro dojem už ne tak docela.
   
„Pan X“ či „paní Y“ napíšeme často jen tehdy, chceme-li o někom říci, že nic neznamená, že je „no-name“. Napíšeme, že klient banky té a té, pan Vomáčka, nedostal hypotéku a že paní Janáčková má bércové vředy. Málokoho však napadne napsat, že pan Buffett rozdal třicet miliard dolarů nebo že pan Kožený se musí dostavit k soudu. Objeví-li se v článku například sousloví „pan Havel“, je vždy míněno ironicky. Takže – já pán, ty pán? Ale kdež.