Nebezpečný život

Slavný americký novinář Henry Mencken kdysi definoval puritanismus jako „strašlivý strach, že někdo, někde na světě je možná šťasten“. Na první pohled by někomu mohlo připadat, že dnes nejhorlivěji nesou prapor tohoto světonázoru (či úchylky, chcete-li) různí mocipáni, eurasijští, afričtí či američtí, konzervativní i liberální, kteří si dali za úkol zakázat sex na pracovišti, kouření v letadle, rychlou jízdu autem po městě, hazardní hry a vůbec cokoli, co by nějak mohlo připomínat zábavu; namísto toho propagují celer a rovnoprávnost pohlaví.

Existuje však jeden typ lidí, který politiky bezpečně trumfne, alespoň v případě, že jej člověk bere za slovo: český novinář, obecněji pisálek vůbec. Ten totiž patrně nechce zahlušit jen ty zábavné věci v životě, nýbrž se dokonce velmi obává života samého. Jak jinak si lze vysvětlit, že se tak často dočteme o někom, kdo je – ze všech věcí na světě – „v nebezpečí života“? Jen internetový vyhledávač Google našel tu frázi v devíti a půl tisíci případů; to už nemůže být samo sebou.

Zvykli jsme si, že je možné být v různých druzích nebezpečí: v nebezpečí odhalení, smrti, vyhynutí (jsme-li například leguán), posměchu (píšeme-li články jako tento), všeho možného jiného, nebo prostě v nebezpečí. Ale v nebezpečí života? Znamená to, že dotyčnému hrozí, že někde kolem něho bude existovat život jaksi nepatřičně? Pak by se ten obrat mohl týkat lidí, kteří: a) pracují pro pohřební službu, b) provozují andělíčkářství, c) nedůsledně používají antikoncepci, d) experimentují s něčím divným na poli mikrobiologie, e) deratizátorů – a snad ještě někoho. Ostatní mohou snadno získat dojem, že život je cosi, čeho je třeba se vystříhat. A rovnoprávně koexistovat s celerem.