. (= tečka)

Království za slogan. „Fischer hrál hokej. Po dvou letech“ je jeden novinový titulek; „Rada zakročit nemůže. Zkusí to poslanci“ je další, a do třetice třeba „Mobilní internet sílí. XY nabízí superlevný notebook“. Na první pohled je zjevné, co mají společného: přestože to není z žádných důvodů zapotřebí, rozděluje je zhruba v polovině tečka. Namísto jedné věty. Jsou dvě. Pro zvýšení. Efektu.
   
Není to nový trik. Mluvili tak už komunističtí pohlaváři: „Soudružky a soudruzi. Sešli jsme se zde. Abychom, společně, uvítali příchod. Výročí, vítězného. Února,“ vypadalo by napsáno, kdyby interpunkce měla věrně odrážet skutečnou intonaci jejich promluvy. A ejhle, svou funkci to mělo: každý věděl, dotyčného funkcionáře nevyjímaje, že na řadě je proud slov, jež nemají žádný význam kromě odškrtnutí položky v kolonce „projevy“.
   
Stejně se dnes chovají jiní malomyslní propagandisté, jimž doba přeje více než starobolševikům, reklamní tvůrci. „(Doplňte značku oblíbeného automobilu). Auto. Rychlost. Bezpečí. Kykyryký.“ Jako by jednočlenná věta byla významnější než věta standardního typu, tedy i s přísudkem. I zde každý tuší, že slyší snůšku lží.
   
U novin je to komplikovanější. Hlavní titulek první strany má dvojí účel – informovat čtenáře a zároveň jej přesvědčit, aby si plátek koupil. Když noviny na první funkci rezignují a nestydí se to přiznat, má to jediný výsledek: čtenář dříve či později pochopí, že je ten kus papíru, jejž drží v ruce, stejně užitečný jako husákovský projev nebo reklamní leták, to jest nijak. Každý tečkami protkaný titulek nás posouvá blíže chvíli, kdy noviny jako prostředek sdělování informací zcela zaniknou. Je to daň. Za pokrok. Nejspíš.