Vyjmenovaní

Přišel nedávno synek Češtiny na skřipci ze školy s čestným úkolem naučit se vyjmenovaná slova. Zaplaťbůh, byla první rodičovská reakce; vítvorů jako lavyce bilo uš dozt. Zvládnutí těch několika slov by přece jen mělo pomoci písemný projev trochu zcivilizovat. Pro ty, kteří se tím detailně nezabývají: školák má pochopit, že v kořenech slov být, bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk a babyka, jakož i ve vlastních jménech Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně, Zbyněk a Zbyšek se píše ypsilon.

Ať se na Češtinu na skřipci jeho autoři nezlobí, ale ten seznam je divný. Je jistě dobře, že devítileté naděje národa už nikdy neudělají chybu v Bylanech a babyce. Lze sice namítnout, že by ji nejspíše neudělaly tak či onak, protože ani s jedním se drtivá většina z nich stejně v písemném projevu nesetká; ale dobře, to je snad trochu škarohlídský postoj (a Bylanským, těm, co mají neolitické vykopávky, i případným dalším, zde patří omluva).

Jsa takto vybaven, může se povzdělaný třeťák bez obav pustit do všech slov s kořenem obsahujícím „by“. Nebo tak nějak si aspoň Čeština na skřipci vždycky myslela, že to má fungovat. Ovšem nefunguje. Důvodem je, že slova jsou vyjmenovaná, vybraná či vyňatá docela arbitrárně. Proč, například, je vyjmenovaný dobytek a nábytek, když takový zbytek v jejich společnosti chybí? Kde je dobyvatel? Proč se tím někdo nezabývá (nebo nezabívá, snad) – když obyvatel už jednou vyjmenován je? Je možné, že existuje klíč, jenž tomuto výběru dává zdání smysluplnosti. Například zbýt, jež je evidentně spřaženo se zbytkem, má silné vazby na vyjmenované „být“, zatímco dobytku a nábytku tak přímé spolčení schází. Z takového uvažování se však naneštěstí zcela ztratil původní smysl vyjmenovaných slov – a totiž pomáhat dětem, aby nebili pravopysnými kopity.