Musí to být nějak fyziologická věc. Zeptejte se kohokoli, jak se má, co si myslí o tom, co dělá, kudy se má jít do Jaroměře, nebo na něco podobného. Stojí to za houby; je to jako vždycky, co ti mám povídat; za druhými světly doleva a pak patnáct kilometrů, doslechnete se v odpověď.
Zkuste těm lidem dát před ústa mikrofon – uvidíte, co se stane s jejich slovní zásobou. „Tak určitě,“ doslechnete se nejčastěji. Bude zítra stejně blbé počasí jako dnes? Budete považovat za nutné, aby Jiří Čunek pořádně osvětlil, jak to má se svými penězi? Budete chtít se Spartou vyhrát titul? „Tak určitě...,“ zazní.
Mikrofon umí vyvolávat v lidech všechno – ne, všechno ne, ale leccos – špatné, co v nich je. Obvykle to tušíme, pročež máme trému: bojíme se, že na sebe prozradíme, co vlastně ani nechceme. Budete kupovat do polévky mrkev? Zkusíte letos zaplatit daně včas? Pojedete v příštím týdnu s autem pro benzin? Bez mikrofonu byste řekli „jasně, mrkev“, „to víš, možná letos jo“ nebo „a co sis myslel jinýho, vole?“. Zkuste si zde však pro procvičení mysli představit, jak by vám při té otázce bylo s mikrofonem nastrčeným nemilosrdně pět centimetrů před obličej. Na úvod obvykle uslyšíte sami sebe říkat: „Tak určitě...“
Z toho je zjevné, že ne každý meteorolog, politik či sportovec musí být tak dokonalé pako, jak to v televizi vypadá (a vypadá). Možná je to jinak. Ke cromagnonským odpovědím je třeba nutí neandertálské otázky. „Řeknete nám něco o rosném bodu?“ „Cítil jste se dobře, když jste vstřelil třetí branku?“ „Budete usilovat o snížení rozpočtového schodku?“
Na takové otázky nelze odpovědět ani částečně inteligentně. Jenže na rozdíl od vědců a sportovců (o politicích nemluvě) se ti lidé, kteří ty otázky kladou, živí tím, co říkají. Mikrofon asi škodí hlavně jim. Dobře se jim stalo.
Autor: -dan
