Když vám smutný subtilní klučík začne v žižkovské kavárně tichým hlasem vyprávět, jak bojuje v první linii po boku YPG proti Islámskému státu, zasahoval na Haiti a válčil ve francouzské legii, zpozorníte. Když navíc dodá, že na jeho životě mu dávno nezáleží, a proč, to že vám neřekne, jste vysloveně na rozpacích.
Přesně to se mi stalo při setkání s Miroslavem Farkasem. Ano, s tím, který teď, po boku aktivistky Markéty Všelichové, sedí v tureckém vězení a budou ho pravděpodobně soudit za terorismus. Ministerstvo zahraničí s ním, podle oficiálních informací, nemá žádný kontakt, vede prozatím neúspěšná jednání o jeho deportaci domů a věcně konstatuje, že turecké protiteroristické zákony jsou tvrdé. Vypadá to, že Farkasovi v Turecku hrozí deset až patnáct let vězení. Třicátníka Miroslava Farkase ze Slavkova u Brna, který mi historii o své válce s islamisty vyprávěl, totiž zadrželi Turci 13. listopadu na hranici s Irákem, z nějž mířil do Sýrie.
Zjevně mi tedy nelhal. Ačkoli šeptal, chtěl se sejít v tajnosti na nákladovém nádraží a působil, že ho tlumí prášky, v zásadě mluvil pravdu. Naléhal, že rozhovor musíme udělat rychle, protože se do Sýrie, odkud se, podle svých slov, vrátil v červenci, v listopadu zase chystá. Jak víme, nedorazil tam.
Smutné. Ani jednu jedinou věc, kterou mi při rozhovoru řekl, ať už o svém angažmá ve válce proti islámu, anebo svém původu či vzdělání, se mi nepodařilo ověřit. Ani to, zda se proti němu opravdu spikli všichni novináři a jeho příběh a fotografie z fronty nechtějí zveřejnit. Připustila jsem definitivně, že vážně působí nedůvěryhodně, a v redakci jsme usoudili, že rozhovor proto zveřejnit nemůžeme. Takže jsem ho z diktafonu před týdnem vymazala.
Poučení z toho žádné nevyplývá. Vyplývá z toho jen článek o rozhovoru, co nevyšel, který si můžete přečíst v nadcházejícím vydání TÝDNE. A poznání, že někteří nejistí lidé to, že nejsou blázni a že vážně měli pravdu, musejí dokazovat světu až neskutečně bolestnými a bizarními způsoby.
