Největší čtenářská nuda, jaká může existovat, je zřejmě spjata s články o ekonomických problémech. "Ekonomice nerozumím," řekne si - stále na to narážím v diskusích - velký díl čtenářstva a listuje či proklikává dál, aby objevil něco jiného, zajímavějšího. Nejlépe nějakého padoucha (kouká mu to z očí), který vzal úplatek. Nebo který úplatkáře kryje. Nebo vlastní zkorumpovanost obratně zakrývá. A navíc se ještě prodral do vlády. To je teprve čtivo!
Lidé, kteří v první vteřině spatří chybu na vlastní výplatní pásce a dovedou takřka přesně rozplánovat příjmy a výdaje domácnosti na rok dopředu (ovšemže "za jinak stejných podmínek", říkají školení ekonomové) - a vždy mnohem lépe, než Kalousek činí ve vládě -, nechtějí sami posuzovat ekonomickou situaci v Česku, natož ve světě či jen v Evropě. Jsou přesvědčeni, že se jedná o "výběh" pro odborníky, o výlučné hájemství ryze expertního vědění.
"Odkecaný" lid
Tohle se s námi táhne i těch posledních třiadvacet let. Zatímco chartisté v revolučním Špalíčku na Václavském náměstí filozofovali, přivedl někdo Václava Klause a řekl o něm, že rozumí ekonomice. Té tedy autoři brilantních esejů o "moci bezmocných" opravdu příliš nerozuměli. "Dobrrrá, tak se tady posaďte," zaráčkoval Václav Havel - a vymezil tak bezděčně celou epochu. Na jejím počátku stálo pozdvižení studentů, jejichž studující děti se už brzy pod tíhou školného pěkně prohnou. Poslední prezident Československa a první státník samostatného Česka mohl pak stokrát opakovat, že v zemi je "blbá nálada" z "mafiánského kapitalismu". Mohl dávat najevo, že se mu leccos nelíbí, a dokonce občas - všeho s mírou, že - i protestovat. Ale to je asi tak všechno, co proti tomu mohl dělat. Bezmoc mocných. Nebo šaškárna?
Vývoj mezitím dospěl daleko. Celou dobu, co se na bále privatizátorů rozkrádala česká tombola (ano, její menu bylo z minulého režimu strukturálně nevyhovující, jednostranné a neperspektivní, leč přesto pro kořistníky tučné), předsedal vládám ekonomicky vzdělaný Václav Klaus. A kolem sebe měl kolegy-ekonomy: Karla Dybu, Tomáše Ježka, Vladimíra Dlouhého...
Dějinný proces pokračoval ve svém nasměrování. Až Petr Nečas byl v polistopadové éře první, komu se podařilo sestavit vládu bez vystudovaného ekonoma. "Dobrá, tak se tady posaďte," mohl říci ekonomům z Národní ekonomické rady vlády (NERV), kterou převzal z Topolánkova svrženého a Fischerova přechodného vládního týmu. "My sice rozumíme všemu, zvláště pak náš ekonomický chemoterapeut Kalousek, a to od rozpočtu přes dluhopisy až po trestní řád či pikle kmotrů (ovšemže vždy proti němu, proti nám)," mohl klidně pokračovat Nečas. "Ale nezaškodí mít diplomovanou expertní sešlost. Lid na specialisty dá a do šíleného vládnutí nám potom nebude - s odpuštěním - kecat."
Nesedláci bez Chlumce
Je na čase, aby ostych laiků před experty konečně ustoupil. Samozřejmě, v reakci na bohorovné analytiky, kteří z obrazovky neslezou, hrozí zase nebezpečí plebejského antiintelektualismu. Hrozí pohrdání vědeckým přístupem k výkladu světa. Hrozí vlna "selského rozumu," který "měšťáky" velí mlátit na potkání třeba jen kvůli brýlím. Ale snad již v pátém roce globálních krizových turbulencí, které podle odborníků měly být jen "chřipkou", v tom neustálém rozkladu Evropy, jež měla být naším "společným domem", a v permanentní sociální devastací společnosti, již slibovali do patnácti let ráj na zemi, není k pokoře "obyčejných lidí" důvod.
Právní teoretik František Šamalík kriticky psal už v normalizačních sedmdesátých letech - a právě v nich! - o "diktatuře expertů". Lhostejno, že - takoví jsou vždycky a všude - takzvaných expertů. Nadpráví menšiny a její role "předvoje" byly také - stejně jako dnes - zdůvodňovány "vědeckým světovým názorem". Jsme vrchnost, poněvadž víme něco, co vy nevíte. Podle Šamalíka vytlačoval demokracii hlavně důraz na expertní systémy, a to tak dlouho, dokud se zcela nezdiskreditovaly. Ty dnešní stále platí, zatímco už - říká starý vtip - "Lenin je v Ječný" (tedy nikoli "věčný", nýbrž v pražské ulici Ječné).
Kudy vede cesta ke štěstí, zásadně nedovedeš posoudit, lide český. Natož abys chápal strategický význam například radaru v Brdech, předraženost letadel CASA, Mazánku, úspornou vládní politiku či povahu evropské integrace... Kdo si však umí spočítat problémy své domácnosti, jež vzejdou ze zvýšení DPH, ze studií jeho dětí a z pádu do nemoci či nezaměstnanosti, nepotřebuje se krčit v koutě a uctivě mačkat čepici. Nemusí strpět výsměch "vědoucích" mocných nad "neuvědomělostí" bezmocných mas, nad jejich "selským rozumem".
V listopadu 1989 odpověděl dav kováků z ČKD Praha komunistickému tajemníkovi skandováním: "Nejsme děti!" Nejpozději na podzim 2012 bychom snad papalášům mohli už oznámit, že nejsme ani sedláci.
