Zápisník labužníka 13/2007

Že je sůl nad zlato, nemusíte v našich krajích nikomu dokazovat, ví to každé dítě. Sůl se prý nedá ničím nahradit, i když Anatole France v románu Historie našich dnů tvrdí, že vojákům v obležené pevnosti, kde došla sůl, dávali místo ní do jídla střelný prach – a chutnalo to obstojně!

Není ovšem sůl jako sůl. Ta nejchutnější na světě pochází ze solisek na francouzském pobřeží poblíž Montpellier. Ten kraj se jmenuje Camargue a sůl s názvem Camargue fleur de sel (Camaržské květy soli) je rolls-royce mezi solemi. Na korkové krabičce je dokonce uvedeno: „sbíral Patrick Ferdier, vrchní solař (saunier) z Aigues-Mortes“ a podpis. Mám doma tři krabičky a všechny jsou s Patrickovým podpisem, tak nevím, že by tam měli jen jednoho „vrchního“? Překvapilo mě rovněž, že saunier je solař a ne saunař. Název soliska vás nesmí odradit, i když doslova přeložen je poněkud morbidní. Česky by se to městečko jmenovalo Ostrá úmrtí. Květy soli jsou krásné krystalky, které nemusíte drtit, naopak, chutnají nejlíp, když se samy rozpouštějí na jazyku. Osolit touhle lahůdkou salát nebo třeba jen vařené hovězí – to je zázrak! Krabička, v níž je 125 gramů, stojí asi osm euro, přítel Ivan Vodochodský mi ji však v hradeckém Makru koupil levněji. Jestliže se mi chystáte vynadat, proč píšu o drahé soli, mám argument na svou obranu: když je něco drahé, neplýtvá se tím. A solit se má jen střídmě.

Autor: Vladimír Poštulka