Zápisník labužníka 33/2007

Nedávno jsem strávil na Mallorce šťastnou hodinku. Ono se tomu tak říká na celém světě: happy hour. Obvykle trvá od čtyř do pěti odpoledne. Všechno je o polovinu levnější.

Hluchá hodina, kdy restaurace a bary zejí prázdnotou, proto nabízejí levnější ceny, aby přitáhly publikum. Obvykle je to napsáno jen tak decentně někde na cedulce nad barem. Nijak zvlášť se to neinzeruje. Dal jsem si v mém oblíbeném tapas-baru La Boveda v Palmě vynikající setas con roquefort (mallorské ryzce v rokfórové omáčce), pulpo gallega (chobotnice po galicijsku), pan amb oli, tomate olivas (domácí chléb s rajčaty a olivami) a sklenku výtečného místního vína. Číšník se uklonil a na účet napsal poloviční sumu. Nemusel. Kdyby mě sám neupozornil, zaplatil bych plnou cenu. „Happy hour, seňor," řekl s úsměvem. Druhého dne jsem tam zašel znovu. Asi to funguje. Těším se, až mi někde v Praze řeknou: „Máme šťastnou hodinku, pane, platíte polovic!“ Půjde to u nás vůbec? Uvěří majitel restaurace číšníkům, že inkasovali jen polovinu peněz? Nebude po nich žádat plnou sumu? Jak se to doloží? Jsou zdejší automatické pokladny schopny zachytit i časový údaj? Nelze s tím podvádět? Po návratu jsem chodil po Praze odpoledne mezi čtvrtou a pátou a nakukoval do hospůdek, jestli to přece jen náhodou někde neuvidím. Neuviděl. A tak si pořád myslím, že jsme teprve na počátku cesty do Evropy.

Autor: Vladimír Poštulka