Ústí není jen nad Labem, stejně se jmenuje i půvabnámoravská vesnička na řece Bečvě, nedaleko Hranic. Obědval jsem tam v hospůdce U čápa, bylo krásné nedělní poledne, seděli jsme venku na terase, slunce svítilo, dali jsme si zabijačkový guláš a pečené vepřové koleno, mělo to svou atmosféru a půvab.
A navíc mi chutnalo. Mají tam krásnou mladou hostinskou, která je zřejmě zároveň kuchařkou i servírkou.
A proč o tom píšu? Protože po cestě malebnými vesničkami od Valašského Meziříčí až do Ústí to byla první „obyčejná“ restaurace, kde jsem se mohl najíst. V ostatních vesnických hospodách buďto nevařili vůbec, nebo jen ve všedních dnech. V jedné vesnici si hráli na město, měli tam pizzerii, ale do té se mi opravdu nechtělo.
Chtěl jsem se naobědvat ve vesnické hospůdce, pozorovat místní štamgasty a zjistit, co se tam vaří. Opravdu je to takový problém? Opravdu už se v běžné vesnické hospůdce neuživí vařením klasických pokrmů? Opravdu tam vesničané chodí jen na pivo a kořalku?
Dodnes mám v živé paměti, jak jsem jedl asi před třiceti lety v jedné zapadlé vesnické hospůdce nejlepší a nejchutnější plněné papriky svého života. Vím přesně, kde to bylo. Od té doby jsem v té hospůdce nebyl a asi už se tam nikdy nevrátím, abych si nekazil iluze.
Autor: Vladimír Poštulka
