Zápisník labužníka 42/2008

Když v roce 1935 natočil český režisér Karel Lamač německy v rakouském městečku St.Wolfgang filmovou veselohru Im Weissen Rössl (U bílého koníčka) podle úspěšné operety Ralpha Benatzkého, nebyl už první, kdo se chopil tohoto příběhu. Od té doby vzniklo několik verzí. Zatímco u Lamače hrál hlavní roli slavný komik Theo Lingen, v roce 1960 si ji zahrál Peter Alexander. A byl to opět famózní úspěch.

Titulní písničku zná v Rakousku každý. Málokdo ovšem ví, že ve stejnojmenném hotelu na břehu jezera, kde příběh vznikl a kde byly natáčeny i všechny filmové verze, se velmi dobře jí.

Já jsem se o tom osobně nedávno přesvědčil. Na lístku jsou ovšem především ryby z jezera, tedy zpravidla pstruzi a siveni.

Místní šéfkuchař to považuje za samozřejmost a urazili byste ho, kdybyste se zeptali, jestli jsou ty ryby čerstvé.

Rybář dole pod hotelem mi řekl, že co uloví, dodává pochopitelně do kuchyně k Bílému koníčkovi.

Vzpomněl jsem si na jednu typickou českou hospůdku přímo u potoka plného pstruhů, kde mě před pár lety kuchař považoval za hlupáka, když jsem ho žádal, aby mi upekl čerstvě vyloveného pstruha. „To my nesmíme, pane, na to jsou předpisy! Já musím kupovat mražené pstruhy od renomované firmy z Prahy!“

Avšak zpátky k Wolfgangsee: U bílého koníčka mi velice chutnal siven, měl jemné maso a kůžičku osmaženou do křupava. Bylo to samozřejmě jen filátko bez kostí, vykostit rybu je dnes v lepších restauracích (kromě českých) naprostá samozřejmost.

Proč nejsou siveni u nás? Nedávno mě jeden český rybář přesvědčoval, že se jim v našich vodách nedaří.

To mě udivilo, protože vím, že do Evropy byly tyto chutné ryby přivezeny už v roce 1884 z Ameriky a v německy mluvících zemích se běžně loví a jsou velmi oblíbené.

My máme ovšem pořád asi raději amury a tolstolobiky, přivezené ze SSSR. Ach jo.