Existují Malajsijci?

Jugoslávci prý existovali taky. S bývalou Titovou říší Malajsii spojuje ten apartní šmak národa navařeného ze všech etnik, které byly zrovna po ruce. Jako základ posloužili většinoví muslimští Malajci. K nim patnáct procent Číňanů, něco Indů a něco domorodých kmenů, třeba křesťané Dajáci, co dřív honili lebky na Borneu. Když to celé promícháte, podusíte a dochutíte lehce islamistickou vládní rétorikou, co vám vyjde? Recept na pozitivní diskriminaci většiny.

„Když si jde Číňan koupit dům, zaplatí padesát tisíc ringittů. Když si jde Ind koupit dům, dá taky padesát. A kolik zaplatí Muslim? Pětačtyřicet,“ stěžuje si pan Samudra, hoteliér, penzionovaný profesor a Číňan z historické perly Melaky na vládní metr na rovné a rovnějších. Ošulit nespravedlivý systém? A jak, když máte rasu a náboženství v občance? Ještě štěstí, že válečný konflikt díky malajsijským holubičím povahám a děsivému vedru nehrozí.

A tak jediný, kdo o existenci Malajsijců nepochybuje, je jejich vláda. Na podporu národního sebevědomí a turistiky vyhlásila na letošek kampaň Visit Malaysia Year 2007. „Máme se víc usmívat na cizince, pomáhat jim s mapou a zdravit je na ulici,“ reprodukuje televizní pokyn ministra Samudra. Ale i bez ministerských rad je Malajsie turisticky nejpříjemnější stát jihovýchodní Asie.

Mimo jiné proto, že se tu domluvíte. Ačkoli zlaté časy povinné angličtiny skončily s odchodem Britů před padesáti lety a staří mluví anglicky lépe než mladí, turista se pořád dorozumí bez problémů a s většinou místních si i popovídá. Což je komunikační luxus první kategorie. Pro srovnání - vedle u sousedů v Thajsku si bez pantomimického výstupu nekoupíte ani lístek na autobus.

Foto: Tereza Šimůnková