Trochu morbidní výlet za márnicí a kalvárií do Radnic

Město Radnice v okrese Rokycany dnes nepatří k nejznámějším. Ale není zas tak vzdálená doba, kdy byla radnická pánev proslulá těžbou černého uhlí.

Poprvé se Radnice připomínají v roce 1336, kdy je král Jan Lucemburský prodal Rožmberkům. V roce 1570 byly Janem Černínem z Chudenic povýšeny na město. Do jeho vývoje neblaze zasáhla třicetiletá válka, ale v době barokní opět vzkvétalo, což se projevilo i řadou památek. Velké období však pro Radnice začalo v 19. století, kdy zde bylo založeno několik dolů na černé uhlí.

Od roku 1700 do poloviny 19. století se počet obyvatel města zvedl téměř sedmkrát. Byla sem kvůli snadnější dopravě uhlí do průmyslové oblasti Plzeňska zavedena železnice a město prosperovalo a získalo vesměs klasicistní podobu. V Radnicích fungovala i sklárna.

Od „božské Češky" k „bábě léčitelce"

Dnes leží město v překrásné krajině a důlní odvaly zarůstají zelení. Má krásné náměstí s kašnou a kostelem, půvabný Panský dům, v němž sídlí městské muzeum, a může se pyšnit i několika významnými historickými osobnostmi. Z nich nejznámější je básník a kněz Antonín Jaroslav Puchmajer, operní pěvkyně Gabriela Roubalová („Divina La Boema") a z novější doby proslulá bylinářka a léčitelka „bába" Božena Kamenická.

Paní Božena Kamenická ("bába Kamenická", "bába z Radnic") byla přírodní léčitelka s velmi silnou intuicí, skromností a hlubokou vírou. Byla zázračnou diagnostičkou a léčila zejména pomocí bylinek, které dokonale znala. "Léčivé bylinky mám v srdci a duši", říkala. Sama však věřila, že základem správné diagnózy a hlavně léčby je láska a soucit. Spolupracovala i s lékaři a pomáhala například určovat diagnózu u problematických pacientů na jedné plzeňské klinice. Až do její smrti v 98 letech se u ní léčila řada nemocných - "obyčejných" i těch slavných.

Kde chybí omítka

Stav církevních památek však sdílí osud většiny obdobných staveb v místech, kde od 19. století mnohonásobně vzrostl průmysl a na jejichž odcizené poměry ve druhé polovině 20. století o to více navázala komunistická ideologie. Tedy v místech, kde věřících po 150 let jenom ubývalo.

Osud, který Radnicím přichystala druhá polovina 20. století, ale i transformace po roce 1989, opravdu nebyl lehký. Logicky se nejvíc odráží na církevních památkách. Barokní kostel sv. Václava na náměstí (snad dílo Jakuba Augustona) je až na poškozenou omítku celkem v pořádku. Hůře však dopadlo kdysi proslulé poutní místo Kalvárie, tyčící se na stráni nad městem. Štíhlá vznosná kaple byla postavena podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a později doplněna křížovou cestou. Z dálky vytváří pěkné pozadí panoramatu radnického náměstí, zblízka je však vidět značné poškození fasády, říms i soch a okolí poutního areálu je vysloveně neutěšené.

Také velká hřbitovní kaple sv. Rozálie na opačné straně města působí značně smutně; ve zdivu s opadanou omítkou jsou praskliny, zdi jsou staženy provizorně železem. Ještě hůře dopadla na stejném hřbitově stojící pohřební kaple-márnice - s vytlučenými okny, děravou střechou a samozřejmě téměř bez omítky. Podobný stav má i menší kaplička na severu města u silnice na Svatou Barboru.

Foto: Vladislav Dudák, Radim Prokop, Michal Valenčík