Nesnadná je cesta, míří-li někdo k výšinám, prohlásil před dávnými věky antický rétor Cassius Severus. Avšak tak trochu zapomněl dodat: A ještě těžší je, když z výšin padáte. Slavný Ronaldo, bývalý fotbalový bůh, může o životním tobogánu vyprávět dlouhé hodiny. Z brazilského supermana se stal kandidátem na ukřižování lidu posedlého fotbalovým míčem.
Rok 2002. Brazilská fotbalová reprezentace přijíždí domů. V Sao Paulu nenaleznete prázdný kus ulice. Všichni jsou venku a zdraví JEHO. Ronaldo se veze v čele euforie chrabrého týmu, který v Koreji a Japonsku převálcoval elegantní krásou veškerou fotbalovou konkurenci a získal titul mistrů světa. A jedinečný útočník byl nejlepším střelcem turnaje, nejlepším hráčem... Hlavním důvodem nekonečných oslav.
Kdyby Ronaldo tehdy přikázal, aby slavnou sochu Ježíše nad Riem vyměnili za jeho skulpturu, téměř jistě by se tak stalo. Byl Bůh. Mohl cokoli.
Střih. Rok 2011. Corinthians, kam se Ronaldo před dvěma lety vrátil z Evropy, naprosto senzačně vypadli již v předkole Poháru osvoboditelů (jihoamerická Liga mistrů). Autobus hráčů málem zdemolovaly kameny z rukou rozzuřených fanoušků, kteří zaútočili i na Ronaldův vůz. "Jsi tlustý, neschopný, nemáš na to!" křičeli naštvaní příznivci a Ronaldo jen smutně koukal do země. Pár dní poté ukončil kariéru.
Básník i blázen
Těžká cesta z výšin skončila rešerší vlastního fotbalového nitra. A Ronaldo musel říct: "Už na to vážně nemám." Váha mu haprovala, byl tak trochu parodií sebe sama. Přitom není starý. Určitě ne na brazilskou ligu. Je mu jen čtyřiatřicet. Přesto se to stalo: "Když chci na hřišti něco udělat, nedokážu to uskutečnit. Můj čas skončil. Mám za sebou překrásnou kariéru."
To je pravda. Samozřejmě! Kromě zmíněného titulu mistra světa Ronaldo postupně čaroval v PSV Eindhoven, Barceloně, Interu Milán, Realu Madrid, AC Milán... Prošel většinu klubů, kde si fotbalisté plní klukovské sny. Získal dva Zlaté míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy, tři ocenění FIFA pro vládce světové kopané. Na mistrovstvích světa celkově vstřelil rekordních 15 gólů...
Jenže možná mohl být ještě lepší. Zastavila ho nejen nekonečná zranění. Ale i hlava.
Byl totiž svůj. Fotbalový básník s mozkovnou plnou vylomenin. Miloval život, disponoval násobky všech zásadních mužských slabostí: zbožňoval ženy, jídlo, pití. A do toho přidával tradiční sebevědomou porci brazilské mentality, na kterou narazil později třeba i jeho vyčpělý krajan Ronaldinho: sám začal věřit tomu, že je skutečně nejlepší.
A tak třeba z Barcelony, kde se stal hvězdou, odešel na konci devadesátých let ve zlém - protože chtěl lepší plat. A když už to vypadalo na dohodu, Ronaldo se zasekl a chtěl... ještě lepší plat. A tak přestoupil do Interu Milán. Tam pokračoval v psaní fotbalových ód, po pěti letech ho pompézně, za 39 milionů eur, koupil Real Madrid.
Spory a zmizení
Byl na vrcholu, ale kromě "hédonických problémů" měl za sebou už spoustu zranění. Nekonečně. Kolena byla věčným důvodem Ronaldových absencí. Když za Real nastoupil, zářil. Jenže postupem let nastupoval méně a méně často. Do toho začal tloustnout a po velkých osobních sporech s tehdejším trenérem Fabiem Capellem odešel.
Jeho tichý přestup do AC Milán stvořil epizodu nehodnou Ronaldova jména a slávy - už to nebyl on, jen stín... Nutno dodat: pořádně mohutný stín.
Návrat do Brazílie pak byl pompézně sledován, fanoušci v nadšení doufali v recyklaci Ronaldovy slávy. Kdepak.
Naopak. Rychle zapomněli. Jejich někdejší Bůh spadl z výšin, které tak slavně dobyl, až na zem. Úplně dolů. A stal se terčem útoků a urážek, které si, ať je jakýkoli, nezaslouží. Jenže Brazilce nezajímá historie.
Snad až čas docení Ronaldovu velikost. Tedy - fotbalovou velikost...
