Švédské hry opět ukázaly, že český hokej na tom není dobře. Při absenci některých tradičních opor dostali šanci jejich možní nástupci, ti si ale místo toho možná zavřeli do reprezentace dveře. Problém je, že nikdo jiný jimi ani projít nemůže.
Bylo to patrné především v obraně, která během celého turnaje hořela jako petrolej v lampě. Prakticky neustále. Jen díky skvělým výkonům obou gólmanů utrpěli Češi při třech prohrách jen jeden debakl.
Obránci nestíhali v obraně a podpora útoku byla spíše sporadická. Jenže útočníci je v tom často nechávali pořádně koupat. Občas se zapomněli vrátit, nepokryli soupeře, občas hloupě ztratili puk... Nešlo to až na pár výjimek prakticky nikomu.
To ale, bohužel, není nic neobvyklého ani nového. Češi jsou sice aktuálními mistry světa, jinak však v posledních letech platí pro hokejové velmoci za fackovacího panáka, na kterém není těžké si trochu zvednout sebevědomí.
Právě víra ve vlastní schopnosti přitom aktuálně nejvíce chybí českým reprezentantům. Červenka v KHL září, v národním týmu je průměrný. Jindy na ledě na první pohled rozeznatelný svým aktivním pohybem zapadá do šedi průměru.
Nejde však pouze o něho. Češi na ledě často v uplynulých dnech působili jako celek z mírovské věznice. Jako by hráli za trest. Proti Rusku se, sice se štěstím, dostali do vedení, ale radost nepřichází. Pouze nutná oslava a znuděné výrazy.
K zabřednutí do deprese pak stačí inkasovat jakoukoliv branku. Puk má následně stejný magnetický náboj jako české hokejky - odskakuje od nich. Je otázkou času, kdy přijde definitivní poprava.
Rusové, Finové i Švédi si české odevzdanosti všimli a využili toho. Čeští hokejisté byli ve Stockholmu lehkým terčem a i jindy euforicky motivovaný kapitán Rolinek působil krotce. Možná byl unavený, stejně jako další. Divné je, že soupeři nikoliv.
Je jasné, že když se prohrává, tak se nejásá. Jenže Češi nejásali, ani když se jim v zápase náhodou chvíli dařilo. Blbá nálada se pak lehce přetransformuje do blbého výsledku. To se musí změnit, jinak se národní tým nezvedne.
