Pro většinu podnětů z prostředí, ve kterém žijeme, máme specializované detektory. Jedním typem buněk registrujeme světlo, druhým teplo, třetím tlak, a tak dále. Bolest vnímáme pomocí volných nervových zakončení. Jak poznáme, že je něco mokré?
V lidské kůži žádný zvláštní typ buněk, který by reagoval na vlhkost, nenajdete. Přesto každý rozezná mokrý ručník od suchého, všimne si, že na něj káplo, nebo že šlápnul do louže. Skupina výzkumníků v čele s Davidem Filingerim z Loughboroughské univerzity tvrdí v časopise Journal of Neurophysiology, že vjem vlhkosti vzniká kombinací informací z hmatových a teplotních receptorů. To má zajímavé důsledky. Stejně mokré předměty vnímáme podle vědců jako vlhčí, pokud jsou studenější. Některé oblasti kůže jsou na změnu teploty citlivější než jiné.
Největší rozdíl je mezi pokožkou, na které mohou růst chloupky, například na předloktí, a pokožkou, která je vždy holá, třeba na chodidle. Z toho plyne, že by různé oblasti lidského těla měly i různě vnímat vlhkost.
Filingeri a spol. se zkoušeli dotýkat těl dobrovolníků z řad studentů různě teplými a různě vlhkými předměty. Testovali předloktí, na němž chloupky růst mohou, a dlaně, na nichž nerostou. Dobrovolníci vnímali podle předpokladů chladnější podněty jako vlhčí. Předloktí bylo na vlhkost citlivější než dlaň. Když vědci nerv, který vede hmatové a teplotní podněty z paže do mozku, zaškrtili pomocí manžety podobné té, jaká se používá k měření tlaku, citlivost na vlhkost se snížila.
Mokré předměty tedy nejspíš opravdu poznáváme pomocí receptorů určených k vnímání jiných podnětů. Samotný vjem vlhkosti vzniká až v mozku. Není to tak neobvyklé, jak se může zdát. Mozek smyslové informace většinou přepracovává.
Nejznámější je to u zrakových podnětů. Třeba obdélníkové dveře vnímáme jako obdélník, ačkoliv když jsou otevřené, vytváří na sítnici našich očí lichoběžníkový obraz. Modrou barvu považujeme za modrou i v šeru, ačkoliv vypadá spíš jako fialová.
