Nový izraelský výzkum zpochybnil příběh obránců Masady

Ostatky tří osob nalezených v minulosti v izraelské pevnosti Masada a pohřbených v roce 1969 se státními poctami možná nepatřily židovským obráncům, ale římským dobyvatelům.

V článku, který vyšel v odborném časopisu Near Eastern Archaeology a o němž dnes informovala agentura AP, to naznačili izraelský antropolog Joe Zias a forenzní expert Azriel Gorski.

Masada nepřestává být pro mnohé Izraelce symbolem bojového ducha Židů. Podle tradice se před 2000 lety do někdejšího zimního paláce krále Héróda Velikého uchýlilo 960 židovských rebelů.

Římané jim říkali sicarii, "chlapi s dýkami", řecky zélótes, "horlivci". Jejich příběhy zaznamenal prořímský kolaborant a římský občan T. Flavius Iosephus ve známé Válce židovské.

Římští legionáři pevnost obléhali několik měsíců, a když nakonec prolomili hradby, Židé se navzájem pozabíjeli, aby nepadli nepříteli do rukou (duben nebo začátek května roku 73).

Nábožensky motivované sebevražedné útoky sicariů o čtyři staletí později obnovili na Předním východě agresivní křesťanští mniši a mnohem později muslimští haššášínové (doslova "kuřáci opia", odtud novodobá označení pro úkladné vrahy assassins, assassíni apod.). Za sicarios jsou dnes v Kolumbii a Mexiku označováni nájemní vrazi drogového podsvětí.

Když v 60. letech minulého století v Masadě začal archeologický průzkum, byly kosterní ostatky dvou mužů a bohatý ženský skalp objevené v místnosti využívané jako lázeň interpretovány v duchu příběhu. Podle archeologů to byla rodina zélótů, která zvolila smrt, aby se nedostala do rukou Římanům.

Zias a Gorski se zaměřili na skalp, jehož součástí byly dva bohaté, krásně spletené copy. Na místě se ale nenašla lebka, k níž vlasy patřily. Zias se odvolává na Pátou knihu Mojžíšovu, v níž je kromě jiného popsán židovský zvyk skalpovat zajaté ženy z tábora útočníků. Důvodem bylo zřejmě připravit je o krásu a zároveň o potenciální přízeň podmanitelů.

Zias z toho vyvozuje, že vlasy nalezené v lázni zřejmě patřily nikoli Židovce, ale cizince, která se dostala do rukou obránců pevnosti. Podle něj mohla žena náležet k římské posádce, která Masadu střežila před tím, než se jí zmocnili zélóté.

Těla dvou zabitých Římanů mohli prý židovští bojovníci pohodit do lázně, která sloužila zřejmě jako skládka, protože se na místě našel nejrůznější odpad. Ženu zajali a jednali s ní podle židovského zvyku: skalpovali ji a vlasy pohodili na totéž místo jako vojáky.

Tato teorie odpovídá názoru mnohých současných archeologů, kteří považují výzkum Masady ze 60. let vedený nacionalistou Jigalem Jadinem za neodborný a poplatný snaze vytvořit mýtus o hrdinství Židů.

Příběh dnes v Izraeli ztrácí na přitažlivosti také proto, že je oslavou hromadné sebevraždy a že se s ním identifikují náboženští fanatici.

Podle Ziase se archeologové, kteří se Masadě věnovali v 60. letech, nechali příliš ovlivnit příběhem popsaným historikem Flaviem Iosephem a při průzkumu Masady hledali jenom to, co jeho verzi potvrzovalo.

Dnes o ní někteří odborníci pochybují a další jsou toho názoru, že se možná v Masadě nic podobného nestalo vůbec. Další však poukazují na to, že mnohé nálezy z Masady odpovídají přesně Flaviovu popisu událostí.

Ehud Necer z Hebrejské univerzity, který se zúčastnil výzkumu v 60. letech a nedávno se pochlubil objevem zbytků sarkofágu krále Héróda v Héródeiu, doporučil ponechat ty, kdo byli s poctami pohřbeni, "odpočívat v pokoji".

Na fotografii: Archeolog Joseph Zias mluví o svém výzkumu, Masada, 17. červen 2007

Foto: AP