Vzestup koncentrace kyslíku v atmosféře způsobil masové vymírání, ale zároveň otevřel cestu novým formám života. Byli mezi nimi i naši (tehdy ještě jednobuněční) předci. Šlo o jednu z nejdramatičtějších událostí v dějinách Země – můžeme-li slovem událost označit cosi, co probíhalo desítky milionů let.
Vědci ze Spojených států, Francie, Kanady, Austrálie a Brazílie nyní v časopise Nature publikovali výsledky výzkumu, podle kterého k této "požehnané katastrofě" došlo o sto milionů let dříve, než se odborníci dosud domnívali: před 2,48 miliardy let. Nepřímé důkazy vedou od chromu přes kyselinu sírovou a pyrit až k pravěkým bakteriím.
Mezinárodní tým pod vedením Kurta Konhausera z University of Alberta své tvrzení zakládá na zjištění, že před 2,48 miliardy let se v mořských sedimentech prudce zvýšila koncentrace chromu. Ten se podle nich uvolňoval z hornin rozpouštěných kyselinou sírovou a déšť ho potom splachoval do moří.
Kyselina sírová vznikala oxidací pyritu (sulfidu železnatého, FeS2) bakteriemi, které k tomu (stejně jako jejich potomci dnes) využívaly kyslík. Znamená to, že už tehdy ho musel být v atmosféře dostatek.
Jedovatý kyslík
Molekulární kyslík se v atmosféře začal objevovat zásluhou sinic, které se naučily fotosyntézou za využití energie slunečního záření vyrábět cukry z vody a oxidu uhličitého, přičemž kyslík se při této reakci uvolňoval (a stále uvolňuje) jako odpadní produkt. Zpočátku byl všechen spotřebován k oxidaci organických látek a železa, brzy ho však bylo tolik, že tyto zásobníky nestačily a kyslík se začal hromadit v atmosféře.
Pro tehdejší bakteriální život kyslík představoval smrtelný jed. Mnohé druhy proto vzestup jeho koncentrace "nevydýchaly" a zmizely z povrchu zemského. Další druhy první šok přežily, novým podmínkám se přizpůsobily a naučily se kyslík využívat k dýchání, tedy k oxidaci organických látek, z nichž tímto řízeným "spalováním" začaly získávat energii.
Aerobní organismy dnes na Zemi převládají, ale své předchůdce zcela nenahradily. Anaerobní bakterie dodnes žijí hluboko v podzemí, v sedimentech mořského dna, v bahně jihočeských rybníků nebo třeba v trávicí soustavě každého z nás. Zkrátka všude, kde se kyslíku nedostává.
