Technologie na obtíž
Bez šestého smyslu. Ztrácejí lidé vlivem GPS orientaci?

Většina živočichů má v těle gen, který jim umožňuje vnímat magnetické pole a orientovat se v prostoru. Na rozdíl od zvířat ho člověk moc využívat neumí. A čím jsou technologie vyspělejší, tím méně se o to musíme snažit. Bez navigace GPS si už leckdo netroufne ani projet svým městem. Co taková pohodlnost provádí s naším mozkem? A co se stane, když se najednou musíme spolehnout jen na "vnitřní kompas"?

Pokud lidé používají pravidelně GPS navigaci, vůbec netrénují strategie, jak se vyznat v cizím prostředí. Když se o to ovšem snaží sami, část jejich mozku - hipokampus - se tréninkem zvětšuje a zde přítomné místové buňky se aktivují," popisuje zákonitosti probíhající v mozku člověka Kamil Vlček, experimentální neurobiolog z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR.

Tento fakt ve studii definovala Eleanor Maguirová z Londýnské univerzity - šlo o taxikáře. "Čím déle vykonávali svou profesi, tím větší hipokampus měli. U běžných lidí tomu tak nebylo," popisuje vědec výzkum irské neuroložky. Zmíněný princip funguje i opačně.

"Používáme-li orientační smysl málo, schopnost vyznat se v terénu pomalu ztrácíme. A to i tím, že se na ni přestáváme spoléhat," míní psycholog Jan Kulhánek z centra Psychoterapie Anděl. Není to však pouze kvůli bezbřehé důvěře v moderní technologie. Svou roli hraje komplexní způsob života a prostředí, v němž trvale fungujeme. "Je hodně strukturované: všude máme různé návěsti, cedule, šipky, popisy... Protože jsou nejen ve městě, ale i v přírodě, už ani tam nepotřebujeme zapojovat instinktivní schopnost," uvádí Kulhánek.
Tudíž i při cestování za pomoci navigačních systémů má mozek de facto volno.

Metla lidstva GPS

Éra volně dostupných GPS navigací v mobilu svět zasáhla naplno před pěti lety. Není to dlouho, ale takové výlety si bez ní už mnohý neumí představit. Staromilce studující na pařezu vrstevnice v mapě vystřídali lidé s očima zabodnutýma do displeje. Moderní technologie sice zaručí, že pěší turista neskončí smutným pohledem na zavřenou bránu hradu, dehydrovaný u již neexistující hospody a tak dále, ale... Nedej bože, aby zmizel signál nebo se vyčerpala baterie mobilu.

V těch okamžicích je dobré zavzpomínat alespoň na tábornická pravidla a rady. A propos, ty je prozřetelné se učit v mládí, kdy je mozek podobným informacím přístupnější. On totiž věk hraje svou roli i v orientačním umu... Schopnost zpracovat nové informace i v tomto oboru klesá většinou po čtyřicátém roce života.

Třeba u šedesátníků jsou orientační dovednosti přirozeně utlumenější než u mladších lidí. "Čím je člověk starší, tím pomaleji se učí nové věci a hůře se jim i přizpůsobuje. Na druhou stranu tento handicap dlouho kompenzuje praktickými zkušenostmi. Každopádně ve zmíněné orientaci jsme již méně akční a rychlí," konstatuje Kulhánek.

Ztrácející se Eskymáci

Vliv moderních technologií je nejvíce patrný u národů a skupin, které ještě donedávna žily v harmonickém souladu s přírodou. Od domorodců v Polynésii přes africké Křováky, Aborigince v Austrálii až po Inuity z polárních oblastí.

"Někteří se ještě umějí orientovat pomocí větru či souhvězdí na obloze," připomíná vědec Kamil Vlček. "Také jim pomáhá chování zvěře a postavení slunce," přidává jeho kolega, vědecký pracovník Jan Svoboda. Jenže navigace už dorazily i k nim - za polární kruh. "Když mladým Eskymákům přestane GPS fungovat kvůli silnému mrazu, mají i oni problém. Škoda, že tyto novinky pomalu vytlačují tradice, dovednosti a zkušenosti, které lidé museli získávat i po několik generací," lituje Jan Svoboda. Nemusí však být až tak zle.

Třeba psychologové by nehovořili o tom, že orientaci ztrácíme zcela, jen se nám prostě zhoršuje a my ji vlastně necháváme "u ledu". "Pokud si běžný dospělý člověk nebude deset let připomínat cizí jazyk, posléze také shledá, že jeho schopnost hovořit v něm je výrazně zhoršena. Což neznamená, že se do něj jeho aktivním užíváním nemůže opět vrátit," připomíná pražský psycholog Dalibor Špok.

Podobný vliv na matematické schopnosti člověka má i příliš časté používání kalkulačky. Kdo si ji bere i na nejjednodušší příklady, brzy z paměti "vytěsní", i kolik je sedm krát osm. Zkrátka: čím více si lidé usnadňují život různou technikou, tím více jim zakrňují vrozené instinkty a nabyté dovednosti.

A neptej se místních!

Nevědomky opouštíme i kdysi velmi užívanou a dobře fungující orientační pomůcku: ptát se na cestu kolemjdoucích a místních.

"Dnešní mladá generace je zvyklá si poradit jen pomocí mobilu. Dochází u ní k jisté sociální izolaci vůči neznámému okolí. Mladé už vůbec nenapadne se běžně zeptat cizích," konstatuje magistr Vlček. "Ale má to jistou výhodu v tom, že se více spoléháme na sebe - přesněji řečeno na onu svou techniku. Pokud ta chybí, jsme bezradnější než předchozí generace," dodává psycholog Kulhánek.

Techničtí vývojáři nedávno přišli s "okleštěnou" navigací pro užití v automobilu. Řidiče naváděla pouze hlasově, jinak se musel soustředit na okolní prostředí. O tuhle "vychytávku" nebyl valný zájem. "Při sledování GPS přitom vidíte pouze, kdy a kam odbočit.

Toto se navíc podepisuje na omezené znalosti prostředí, kudy člověk jede. De facto si vůbec v reálu neuvědomuje, kudy jel, kam se dostal... Ano, když GPS navede řidiče do určeného místa, on po jízdě vůbec netuší, jakou cestou se tam dostal," uvádí vědecký pracovník Kamil Vlček. Moderní navigace paradoxně mohou člověku pěkně zavařit!

"Přestáváme být obezřetní. Slepě důvěřujeme přístroji, bezmezně jej posloucháme. Kvůli tomu vzniká spousta nehod a úrazů - třeba když vedeni navigací vjedeme do protisměru či kvůli horšímu soustředění pod kola vlaku," přidává názor jeho kolega Jan Svoboda. Není ale vše černé.

Dříve a nyní: lovec a ajťák

Moderní člověk se často pouze přizpůsobuje prostředí. Zatímco ten minulý dříve dokázal v roli lovce stopovat zvěř dlouhé kilometry a pak se bezpečně vrátit domů, dnes se pro změnu učí neztratit v ulicích velkoměst, obřích obchodních centrech či podzemních bludištích metra a parkovišť. Vytváří si nové orientační body. Potravu už nehledá na pastvinách divokého dobytka, ale tradičně v suterénu nákupních domů.

"Celé vnímání prostoru je podmíněné prostředím. Třeba v kultuře, která nepoužívá pravoúhlých staveb, vnímají lidé pravý úhel méně výrazně než ti ze Západu, pro které je onen úhel základní. Totéž platí s vnímáním barev, zvuků a všech podstatných aspektů důležitých pro přežití či úspěšné bytí v dané kultuře," připomíná psycholog Dalibor Špok.

Ženy = bludičky?

Muži se s oblibou trefují do horšího orientačního smyslu něžného pohlaví. Vědečtí pracovníci ale v mnoha studiích dokázali, že jde zčásti o genderový předsudek.
"V průměru jsou na tom ženy jen o trochu hůře. Samozřejmě jsou velké individuální rozdíly: najdete ženy, které se výborně vyznají v mapách, i muže, kteří zabloudí cestou na záchod," konstatuje vědec Svoboda. Ale pozor! Ženy k tomu používají jiné strategie. "Lépe si pamatují, kdy a kam zahnout.

Muži se obecně lépe vyrovnávají s orientací pomocí mapy," připomíná. Může za to i struktura mozku. Zatímco muž více zapojuje již zmíněný hipokampus, ženy spoléhají na jiné části mozkové kůry. Psycholog Dalibor Špok vidí i další, kulturní důvody: "V minulosti byli chlapci více podporováni ke hrám venku, rozmanitější byla i volba jejich povolání. Dívky naopak rodiče více vedli k domácím pracím, jejich povolání byla zaměřena spíše na práci uvnitř. To může vysvětlit některé rozdíly."

Předejít ztrácení hlavně dítek i starců se dá poměrně jednoduše. Tréninkem. Od prostého trávení času venku na výletech přes sofistikovanější kurzy - třeba s horskou službou - až po možnost stát se "profíkem v oboru". Dejme tomu orientačním běžcem.

"Nedávno jsme se potýkali s poklesem počtu dětí, které v orientačním běhu závodily a měly o něj zájem. V posledních letech se naše řady opět rozrůstají. Počty orientačních běžců se začínají blížit těm ze silných osmdesátých let," pochvaluje si Radek Novotný, bývalý reprezentant a nyní šéftrenér českého týmu orientačních běžců. "Na tratích pro úplně nejmenší, kteří se ještě lesem pohybují v doprovodu rodičů, bývá opět nával," říká optimisticky.

Na ptáky jsme krátký

Ač se dávným lidským orientačním schopnostem už nejspíš nikdy nepřiblížíme, není důvod k přehnané skepsi. Na pomyslném žebříčku srovnávajícím člověka s říší zvířat bychom byli podle vědeckých pracovníků přibližně v polovině.

"Ptáci i migrující savci jsou na tom mnohem lépe. Buřňáci přeletí nad mořem i 800 kilometrů, a přesto se vrátí zpět na stejné místo. Podobné schopnosti jsme v menší míře sice měli i my, ale ztratili jsme je - a teď je nepotřebujeme," říká Kamil Vlček. Průměrný Pražan by se v deštném pralese téměř stoprocentně ztratil, ovšem domorodec by na tom byl podobně jako orangutani. Vyznal by se.

"Když vše vezmeme do důsledků, vlastně jsme na všechno trochu vyzráli - dokázali jsme vytvořit přístroje, které nám řeknou, kde jsme a jak se dostat do cíle. Tak daleko se zvířata nikdy nedostanou," dodává Jan Svoboda z Fyziologického ústavu. Zbývá jediné - naučit se je používat s rozumem a racionálně, ale dál věřit vlastnímu úsudku.