Opět frčí Kapitál
Poprask v USA kolem knihy levičáckého ekonoma z Francie

Tohle jaro Amerika patří Francouzovi. Nejde ovšem o žádného životem znuděného herce, oceňovaného televizního šéfkuchaře či uhlazeného a elegantního vinaře - tedy zástupce oborů, které jsou na opačné straně Atlantiku pokládány za hlavní přínos Francie civilizaci. Nikoli. Anglosaskou supervelmoc si podrobil rozcuchaný, k levici se klonící dvaačtyřicetiletý pařížský ekonom Thomas Piketty a jeho bichle o rozdílení příjmů v západním světě, napsal britský list The Independent.

Kniha Kapitál v jednadvacátém století (Capital In The Twenty-First Century) a všech jejích 685 stránek se stala bestsellerem číslo jedna na Amazonu. Je to zřejmě poprvé, co jakákoli kniha vydaná ctihodným nakladatelstvím Harvard University Press získala takový status celebrity. Žádný večírek ve Washingtonu či New Yorku nestojí za zmínku, pokud se na něm nevede diskuse právě o tomto spisu.

A v pátek se mu dostalo nejvyššího vyznamenání, když se probojoval na stránku komentářů listu The New York Times.

Na levé straně vyšel sloupek nazvaný Pikettyho fenomén od Davida Brookse, který je mezi mezi komentátory listu považován za rozumného konzervativce.

Na pravé straně se až dolů táhl názor liberálního ekonoma a držitele Nobelovy ceny Paula Krugmana pod titulkem Panika kolem Pikettyho, podle něhož konečně někdo napíchl konzervativní ekonomické doktríny, které ruinují Ameriku, na vědecký meč.

Ať tak či onak, před tím člověkem jednoduše není úniku. Je opěvován, přinejmenším na levici, jako největší francouzský znalec - a největší stoupenec - Spojených států od Lafayetta a De Tocquevilla před nějakými dvěma sty lety. Možný dopad díla je přirovnáván k účinku Kapitálu Karla Marxe či Obecné teorie Johna Maynarda Keynese.

Ústřední tezí Kapitálu v jednadvacátém století je, že kapitalistický systém - ponechaný sám sobě - rozšiřuje propast mezi bohatými a chudými, jak to dělal vždycky. Od úsvitu průmyslové éry v zemích, jako je Británie, Francie a USA, byla návratnost investic a kapitálu vyšší než příjem z práce. Podle Pikettyho bylo období v polovině 20. století, kdy se tento trend obrátil, odchylkou od normálu.

Tehdy dvě světové války a Velká krize zničily mnoho velkých majetků a přerozdělovací sociálně demokratické politiky pokračovaly v tomto procesu v dalších desetiletí po roce 1945.

Nyní se ovšem podle Pikettyho celý model vrací do starých kolejí. Disproporční podíl bohatství míří ke kapitálu. Čím "dokonalejší" trh, tím výraznější tento trend bude.

Západ, krátce řečeno, se vrací ke stavu, jaký panoval koncem 19. století v USA, kdy stále větší díl národního koláče mají ty samé rodiny a předává se z generace na generaci. Pokud se s touto nespravedlností nebude něco dělat, přinese sociální nespokojenost a napětí, které oslabí demokracii.

Podle Pikettyho mohou tento trend zvrátit jen vládní zásahy - tedy nějaká podoba zdanění bohatství.

Ale proč všechen ten poprask právě teď? Pikettyho historický výzkum může být nebývale vyčerpávající, ale stav, který diagnostikuje, je známý celou věčnost. Od 80. let minulého století příjmy střední třídy stagnovaly, zatímco ti doopravdy bohatí bohatli podstatně rychleji. Studie, o kterých se hodně psalo, ukázaly, že rozdíly v bohatství jsou větší než v kterékoli době od krachu v roce 1929.

A dokonce i společenská mobilita a otevřenost příležitostí, jimiž byly Spojené státy vždycky proslulé, jsou nyní menší než ve sklerotické "staré Evropě".

V čem je tedy Piketty nový? Přechodné pobláznění a vlny vzedmutého zájmu jsou stejně americké jako jablečný koláč. Není tedy Pikettyho fenomén jen dalším v řadě? Možná během pár měsíců všichni jeho jméno zapomeneme. Ale možná ne. Možná Piketty zformuloval myšlenku, která je sice známá, ale jejíž čas konečně přišel.

Americkou chloubou byla vždycky její střední třída.

Jádrem "amerického snu" byl příslib, že kdokoli ochotný pracovat se může vyšplhat z nuly na prosluněnou výšinu stabilního zaměstnání, dvou aut v garáži a přiměřeného důchodu. Nikde jinde tohle nebylo možné pro tolik lidí a po tak dlouhou dobu, než v meritokratické Americe.

Teď ale tento koncept žije už jen v nezáživných heslech omílaných politiky v předvolebních kampaních. Skuteční lidé vědí z vlastních zkušeností, že tyhle staré jistoty už dávno zmizely, že spousta ztracených pracovních míst už se nevrátí, a že záleží jen na penězích.

Pokud by byly potřeba nějaké důkazy, poskytla je minulý týden studie v listu The Times. Podle ní v Kanadě a mnoha dalších vyspělých zemích se má střední třída lépe než v USA, kde jsou odbory slabé, daně nižší a disproporční podíl nového bohatství míří k těm, kdo už ho mají spoustu.

Podle The Independent jsou mezi pěti největšími bestsellery i kniha A Fighting Chanc od demokratické senátorky a hrdinky levice Elizabeth Warrenové, která si udělala jméno jako obhájkyně spotřebitelů a jako metla Wall Streetu a korporátní Ameriky. Stejně tak je mezi bestsellery i kniha Flash Boys od Michaela Lewise o pochybném světě vysokokfrekvenčního obchodování.

V zásadě jsou všechny tři knihy o tom samém - že je systém nastaven proti obyčejným lidem a ve prospěch bohatých. Něco se bezpochyby děje a dá-li podle amerických dějin odhadovat, tak se tento protest projeví i v politice. A spíš dříve než později.