Hodně sliboval a hodně mu lidé věřili. Mezitím vystřízlivěl on i jeho příznivci. Kdo si myslel, že lze Ameriku a svět změnit škrtem pera od stolu v Oválné pracovně, je asi zklamán. Ostatní děkují, že to nebylo horší.
Obama slíbil Američanům 27. března, že ví, jak vyhrát v Afghánistánu: "Dnes vyhlašuji svou rozsáhlou novou strategii pro Afghánistán a Pákistán." Pod Hindúkuš poslal jako nového polního velitele generála Stanleyho McChrystala, ale zapomněl přiložit hodně desítek tisíc vojáků.
O primitivnosti bojovníků džihádu už Američané nemluví od předloňska, ale teď by kupodivu s taliby chtěli hovořit o míru...
ČTĚTE TAKÉ: Rozepsaná Obamova kniha: Proměny v roce jedna. V. díl
Rozepsaná Obamova kniha: Proměny v roce jedna. IV.díl
Loni v létě Obama vykládal, že svou strategii pro válku přehodnocuje, že ještě neví, co udělat. Zmatený nejvyšší velitel a zřejmě zmatení vojáci nasazující v Paštunistánu krk. 2. prosince pronesl v televizi projev o nové afghánské strategii. Přesněji řečeno staronové: prorazit silou, zlomit a zlikvidovat nepřítele...
Prezident do fitka
10. prosince převzal v Oslo Nobelovu cenu míru. Jeho řeč, opět chválená jako nejlepší, se kuriózně z velké části bushovsky zabývala vysvětlováním, proč Obamova vláda vede války a proč ta jedna z nich je spravedlivá. Myšlenkou vzdát se vyznamenání, se během velmi krátké návštěvy Norska nezabýval, ačkoli připomněl úvodem, že není správným adresátem ceny.
Situace se opakuje jako s Henrym Kissingerem roku 1973. Vietnamec odmítl, Američan vzal, i když válku neukončil, nebo podobně Menachem Begin a Jásir Arafát.
ČTĚTE TAKÉ: Rozepsaná Obamova kniha: Proměny v roce jedna, III. díl
Rozepsaná Obamova kniha: Proměny v roce jedna. II. díl
Rozepsaná Obamova kniha: Proměny v roce jedna. I. díl
Barack Obama uchvátil generaci „68" vizí, že svět zlepší škrtem pera od stolu své pracovny. Sám však o svém snílkovství říká: „Přijímám rozhodnutí podložená informacemi, nikoli emocemi."
Říkají o něm v amerických novinách, že je trochu intelektuálně studený, ale golf hraje lépe než jeho předchůdce. Bílý dům je na rozdíl od Bushe otevřen kulturním podnikům a rozpravám, jejichž scénář řídí manželka Michelle.
Není všem dnům konec
Obama dokáže veřejně hovořit o svém fitnessovém rozvrhu, ale přitom mu nikdo nepředhazuje sebestřednost (co by za to dal například Nicolas Sarkozy...).
Po éře Bushe se stále ještě republikáni utěšují, že s vidinou rodícího se obamovského debaklu si dějiny ještě budou neokonzervativní vlády vážit. V současné hospodářské situaci by to však byla cesta k americkému izolacionismu. Teprve ten by svět obrátil vzhůru nohama...
Nechuť k Brownovi |
Jedním z nápadných gest Baracka Obamy vůči zahraničním vůdcům byla nepochopitelná zima ve vztazích k labouristovi Gordonu Brownovi. Ačkoli by měli mít podle partajní základny k sobě nejblíže, rok 2009 byl ve znamení degradace transatlantických vztahů. Pětkrát se do listopadu pokoušel Brown o osobní rozhovor s Obamou, ale neuspěl. Proč byl s návrhy vypoklonkován, není známo. Důsledkem byla degradace britské role velmocenského dvojčete do role prostého spojence, jednoho z mnoha. O historické důležitosti zvláštních vztahů hovořila Hillary Clintonová s ministerským protějškem labouristické vlády Davidem Milibandem v Londýně 11. října na své první návštěvě Spojeného království od nástupu do úřadu. Ujistila o tom i Browna, který 14. října pravděpodobně našel klíč k zakázaným komnatám Bílého domu: oznámil, že vláda pošle do Afghánistánu další vojáky. Číslo deset ke sboru pěti set vojáků pošle na frontu i dva bojové vrtulníky. Zatímco Obama a jeho lidé hovoří o resetování vztahů s Rusy, Britové žijí s Moskvou v malé době ledové. Když byl 2. listopadu v Moskvě ministr zahraničí David Miliband, dostalo se mu chladného přijetí a byly odmítnuty jeho požadavky no vydání poslance dumy Andreje Lugovoje podezřelého v případu Litviněnko zavražděného v Londýně roku 2006. Mezi ním a Lavrovem to absolutně skřípe. |
Foto: Bílý dům a ČTK/AP
