Závislost na lécích
Jímá mě hrůza, jak moc Češi zobou! říká primář psychiatrie

Stres deptá stále více Čechů. Statisíce z nich ho zahánějí psychofarmaky typu neurol. Málokdo přitom tuší, že jejich dlouhodobé užívání vede k rychlé závislosti a podobným koncům jako v případě drog. "Tato forma závislosti mě děsí," říká Ondřej Rotter, primář Všeobecné psychiatrie v nemocnici Horní Beřkovice.

Zapomeňte na heroin nebo pervitin. Novým "hitem" posledních let jsou léky - na uklidnění, na spaní a na bolest. Podle oficiálních odhadů je na nich závislý až milion Čechů. Léčí se však jen zlomek. Pracovní stres, nespavost, únava, problémy v rodině. Víkend na chatě nepomáhá. Pár skleniček vína přinese úlevu, ale jen do druhého dne. Postěžujete si u doktora a ten vám napíše "něco na uklidnění". Najednou je úzkost pryč a vy můžete opět "fungovat". Z občasného zobnutí prášku se stává pravidlo. Pak přijde další stres, dávku zvýšíte a jdete pro další recept... Přibližně takto vypadá nejčastější scénář vzniku závislosti na lécích.

Pane primáři, máte tady krásný park. Sedět tu s vámi na lavičce je úplný balzám na nervy.

Opravdu? Pěkně si popovídáme a třeba vás tady nakonec ubytujeme. Neděste se, nebylo by to nic mimořádného, výskyt depresí, úzkostných stavů a stresových poruch prudce roste. Některá z duševních poruch postihne v průběhu života téměř každého druhého. V naší nemocnici může skončit i ten, kdo si myslí, že se ho to nikdy týkat nebude.

Čím to je? Co se to v našich hlavách děje?

Někdo k tomu přijde jako slepý k houslím, protože má genetické dispozice, příkladem je schizofrenie. Příčinou nárůstu psychických poruch je samozřejmě také vyšší počet pacientů v seniorském věku. Obrovský vliv má ale i sociální prostředí. Jde o neděděné, reaktivní poruchy, kdy se člověk ocitne v existenčních problémech, z nichž se rozvine stres nebo deprese trvající nebezpečně dlouho. Rozdělení společnosti na extrémně chudé a bohaté s naší populací hodně cvičí. Myslet na splácení hypotéky, půjček nebo případnou ztrátu zaměstnání je obrovská zátěž, která často vyústí v deprese, někdy i sebevražedné sklony.

Které společenské skupiny jsou nejvíce ohroženy?

Jde to napříč populací, ale přibývá pacientů ze sociálně slabých vrstev. Děti, které v nich vyrůstají, přejímají vzorce chování rodičů. Máme nemocné z oblastí jako Most, Teplice, Ústecko, kde mezi mladými řádí drogy, u těch nejchudších a dětí stále ještě i toluen a další těkavé látky, které jsou naprosto devastující a vedou k těžkému, trvalému poškození mozku. Nelze odměřit dávku, takže tekutina se nalije na kusy látky a pak slyšíme "dneska jsem si dal dva hadry". S klesající cenou jsou pak dostupnější i pervitin a další.

Z chudoby se ale přece nerozvine duševní nemoc typu schizofrenie, nebo ano?

Schizofrenie ne, ale pozor: deprese sama o sobě je psychiatrické onemocnění, což si spousta lidí neuvědomuje a podceňuje to. Stejně jako v případě stresové poruchy jde o psychiatrickou diagnózu. Samozřejmě záleží na tom, jak jsou pacienti odolní. Někdo se s tím dokáže poprat nebo má oporu v rodině. Jiný je citlivější a zůstal na to třeba sám. U něho se pak porucha projeví brutálněji.

Co má dělat člověk, na kterého přijde duševní krize a prostě už nemůže dál?

Konkrétně k nám chodí pacienti většinou s doporučením psychiatra, u něhož se nechali vyšetřit a jenž zjistil, že problém nelze zvládnout ambulantně. Tady už záleží nejen na diagnóze, ale také na tom, zda a nakolik pacient spolupracuje, jak je motivován k léčbě, jestli nehrozí sebepoškození a podobně. Poté ho můžeme umístit na psychoterapeutickém oddělení, které je otevřené, a o pacienta se stará lékař, terapeut a sociální pracovnice. Pokud se ovšem rozvíjí závažnější porucha, bývá někdy nutný pobyt na uzavřeném oddělení, kde je cílem pacienta na úvod pomocí léků stabilizovat.

Když pacient do "blázince" jít nechce, protože nevidí důvod, nastanou scény à la doktor Chocholoušek?

Lékař sice může být o nutnosti hospitalizace stoprocentně přesvědčen, protože hrozí třeba pokus o sebevraždu, ale rozhodnout o ní proti vůli pacienta nelze. Pak jsme povinni popsat situaci soudu a ten v detenčním řízení rozhoduje, zda je hospitalizace přes nesouhlas pacienta namístě.

Jít dobrovolně k psychiatrovi musí být velmi těžké. Neberou to lidé jako ostudu?

Pro dost lidí je to stále stigma. Prohlubují ho bohužel nekvalifikované zkratky v médiích, která se v honbě za senzací věnují případu psychiatrického pacienta daleko více, než když jde o takzvaně zdravého. Pak vzniká dojem, že psychicky nemocná osoba je automaticky nebezpečný šílenec a patří trvale do blázince.

Lze léčbu utajit? Mohu se léčit, aniž by se o tom dozvěděli v zaměstnání?

Dost pacientů stále žádá: "Nevystavujte mi neschopenku s razítkem psychiatra." Říkám jim, že to není žádná ostuda. Když vás bolí zub, jdete na zubní. Když je problém v hlavě, musíte holt k nám. Podvědomý strach z psychiatrie ale už začíná slábnout. Hodně pomohlo přejmenování léčeben a ústavů na nemocnice.

Když jste hovořil o stresu, lze ho řešit léky bez hospitalizace?

Jaké léky máte na mysli?

Nevím, všeobecně známé jsou asi neurol, xanax, diazepam...

Pokud jste tu otázku myslel vážně, tak bych si vás tady nejraději nechal. Tato psychofarmaka totiž spadají do skupiny benzodiazepinů. A když vidím, jak masově se v Česku, ale nejen zde užívají, jímá mě hrůza. Ano, závislost na nich je na rozdíl od alkoholu nebo drog jaksi společensky přijatelnější, protože z vás není cítit pivo, nejste znečištěný, nemotáte se. To je ale jediný rozdíl. Tyto nenápadné tabletky vám při nesprávném užívání mohou udělat ze života peklo. neurol neboli xanax - jde totiž o stejný lék -, dále pak rivotril, diazepam či oxazepam přinášejí rychlý efekt, nastupuje zklidnění, ústup úzkosti. Samozřejmě neléčí příčinu, ale symptomy, takže úleva je dočasná. Máte klid v době mezi zobnutím dvou prášků, ta se však stále zkracuje.

V tom je jejich nebezpečí?

Nebezpečí spočívá v extrémně rychlém rozvoji závislosti. Začnete užívat jednu tabletku denně. Bude vám dobře, uklidníte se. Na tyto léky si ale organismus velice rychle zvykne, takže k dosažení stejné úlevy musíte dávku zvýšit. Měli jsme pacienta, který polykal pro normálního člověka až zničující dávku sto miligramů diazepamu denně. To by vás uspalo na týden.

Jak dlouho by se tato psychofarmaka měla užívat?

Maximálně čtyři pět týdnů. Pak už vzniká obrovské riziko závislosti a při náhlém vysazení i epileptický záchvat nebo delirium. Abstinenční příznaky jsou často dramatičtější než při vysazení alkoholu a třeba pervitinu, u kterého jsou spíše psychického rázu v podobě podráždění, úzkosti či nervozity, ale nejde o život. Když se ovšem pacient užívající benzodiazepiny dostane třeba do nemocnice, kde mu je vysadí, například kvůli operaci, dochází k těžkým komplikacím.

Copak lidé nevědí, jak nebezpečné léky užívají?

Musím konstatovat, že tato závislost je někdy způsobena iatrogenně, tedy lékařem. Benzodiazepiny jsou pro lékaře velmi levné, nijak nezatěžují jeho lékový rozpočet, takže proč je nepředepsat? Navíc třeba praktický lékař někdy podceňuje jejich rizika.

Počkejte, tyto léky může předepsat třeba obvoďák?

Předepsat je může úplně každý. Což někdy vyústí v problém.

Praktický lékař opravdu netuší, jaké problémy tím může způsobit?

Pacienti závislí na těchto lécích dokážou být velmi úporní, simulovat různé příznaky, pro získání předpisu jsou ochotni udělat neuvěřitelné věci. Praktický lékař pak nemusí situaci správně zhodnotit nebo podlehne, aby měl klid. Ale bohužel se s tím setkáváme i v našem oboru. Pacienta propouštíme a ambulantnímu psychiatrovi dáváme jasný signál, že tyto léky už nemá ordinovat, protože tam byla závislost. Po měsíci se nám vrací a dozvídáme se, že je dostal znovu.

Co když se člověk závislý na psychofarmacích rozhodne s jejich užíváním skoncovat?

Nikdy, opakuji, nikdy to nesmí udělat sám. Pouze ve spolupráci s odborníkem, který vypracuje schéma vysazování. Jde totiž o zdraví, a leckdy i o život.

Vy sám tyto léky nepředepisujete?

Pokud ano, tak velice opatrně a na přechodnou dobu. Třeba pacientům s depresí. Antidepresiva, například zoloft, cipralex a podobné, mají totiž určité období od prvního užití do nástupu účinnosti, jejich efekt se projeví až v řádu týdnů. Jestliže je pacientovi skutečně zle, toto období musíme překlenout pomocí benzodiazepinů. Až když antidepresiva zaberou, za pečlivého dohledu benzodiazepin vysadíme.

Babička brala dlouho prášky na spaní. To není nebezpečné?

Při poruchách spánku se často nasazují hypnotika. Z kauzy uspávaček všichni známe legendární rohypnol. Pak došlo k vývoji hypnotik třetí generace, která byla avizována jako neškodná, bez rizika závislosti. Uplynul jen krátký čas - a máme tu závislost obrovských rozměrů. Zatímco běžná dávka hypnotika je půl až jedna tabletka na noc, někteří pacienti se dostali i na třicet tablet denně. Už je neberou na spaní, ale za bílého dne, aby vůbec mohli fungovat. Jsou trvale pod hypnotikem, aniž je uspává. Organismus si zkrátka zvykl. I závislost na hypnotiku se léčí velmi těžce.

Takže nezobat na spaní?

Výjimečně ano. Jsou ale léky, které cílí přímo na příčinu nespavosti, například ze skupiny antidepresiv, která návyková nejsou. Někdy stačí jen správná spánková hygiena. Jakmile se užívání hypnotik stane pravidlem, je zle.

Takže raději panáčka?

Podívejte, někoho alkohol nabudí, někoho utlumí. Jako lékař nemůžu doporučovat "léčbu alkoholem", ale osobně bych volil panáčka, neboť se řídím pravidlem - alkohol jen z rukou lékaře.

Jak vůbec Češi pečují o své duševní zdraví?

Zanedbávají to, a když mají problém, buď se napijí, nebo polknou prášek od zaručeně spolehlivého známého, který nám tím pěstuje dalšího pacienta.

Co mají tedy lidé v této rychlé době dělat?

Vyšetřit si chviličku a vypnout, každý den si najít čas pro sebe, zapomenout na práci a starosti. Neexistuje paušální doporučení. Někdo si oddechne u knížky, jiný potřebuje adrenalinový zážitek nebo sex. Každopádně neustálý pracovní stres vede k syndromu vyhoření a ztrátě zájmu. To se týká i psychiatrů.

Chápu, tady v parku je pohoda, ale někdy je to asi neveselé.

Je to náročná práce. U někoho občas přeroste trochu v rutinu, která tolik nestresuje, jiný to zvládá hůře a i ten pak může sáhnout po nějakém životabudiči. V tom se lékaři od běžné populace zase tolik neliší. Já vedle zaměstnání působím jako soudní znalec, takže často pracuji i o víkendech, jezdím vyšetřovat do vězení a ústavů, sloužíme noční služby. Takže samozřejmě zátěž.

A vaše relaxace?

Preferuji pohodu s rodinou a také bojové sporty. Pro mě je to odreagování, jak má být, protože ze mě spadne pracovní stres i myšlenky na to, zda jsem udělal vše správně. A ještě hudbu. Čím tvrdší a rychlejší, tím lépe.

Ondřej Rotter (49) Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, absolvoval v roce 1994 a nastoupil do Horních Beřkovic, kde začínal jako sekundární lékař. Z psychiatrie má atestace I. a II. stupně, působí jako soudní znalec, od roku 2007 je primářem Všeobecné psychiatrie. Je ženatý, má dvě děti, od roku 1986 se aktivně věnuje karate.