Před třiceti lety byl zdravotní stav pana Rudolfa Sekavy beznadějný. Lékaři mu dávali jen pár měsíců života. "Nemohl jsem chodit ani spát, dusil jsem se, mozek jsem měl otupělý," vzpomíná sedmasedmdesátiletý středoškolský učitel z Jihlavy, pro kterého byl život utrpením.
Transplantace pro něj byla jediná naděje na život. Přesto s rozhodnutím váhal. Na podzim roku 1984 postoupil jako v pořadí třetí nemocný transplantaci srdce a žije s ním už více jak devětadvacet let. Přestože učiteli ve výslužbě táhne na osmdesát, paměť mu slouží dokonale.
* Co jej přesvědčilo?
* Jaké bylo čekání na nové srdce?
* Čím ho probudili z narkózy?
* A jak se vlastně žije čipernému důchodci s ženským srdcem?
Více se dočtete v rozhovoru v novém vydání časopisu TÝDEN, jež vychází v pondělí 20. ledna.
