Dívají se na tváře svých známých a nepoznávají je. Ráno se probudí a s údivem hledí na cizí osobu, která je pozoruje ze zrcadla. Netrpí ztrátou paměti, jen obličejovou slepotou. Podle nejnovějších odhadů má každý padesátý člověk nějakou formu takzvané prozopagnózie.
"Letěl jsem do Athén zhruba v půlce olympijských her a vedle mě seděli dva muži. Jeden byl oblečen ve sportovním, druhý v obleku. Nejdřív jsem se ptal toho prvního, proč letí na olympiádu tak pozdě a co tam bude dělat. Odvětil, že je Roman Šebrle. Ve snaze zachránit situaci jsem se otočil, abych podobně vyzpovídal i toho druhého. A vyklubal se z něho Jan Železný," vypráví známý kytarista Lubomír Brabec, který je jedním z těch, kdo trpí obličejovou slepotou neboli prozopagnózie.
Jednou z nejznámějších osobností potýkajících se s obličejovou slepotou je americký malíř a fotograf Chuck Close. Je paradoxní, že jeho tvorba se zaměřuje téměř výhradně na portréty. Close měl koncem osmdesátých let mrtvici - od té doby je částečně ochrnutý a nedokáže rozpoznávat obličeje. "Určitá část mého mozku je poškozená. Mohu s někým sedět u večeře a zírat na něj celé hodiny. Budu si pamatovat, kam chodil do školy on i jeho děti, čím se živili jeho rodiče. Když ho však druhý den potkám na ulici, nebudu mít ani ponětí o tom, že jsme se už setkali," říká.
Poznává sousedy podle psů
Close usiluje o to, aby se problematika obličejové slepoty dostala do povědomí veřejnosti. Velmi často proto spolupracuje s doktorem Oliverem Sacksem. Tento americký neurolog britského původu také nerozeznává obličeje. V rozhovoru pro časopis New Yorker Oliver Sacks popisuje, jak se orientuje v tom, s kým zrovna hovoří: "Má pozornost se soustředí na vaše ostatní charakteristiky: na váš hlas, košili, kalhoty." Sacks trpí těžkou formou prozopagnózie: nepoznává ani svůj obličej v zrcadle, natož sousedy v domě - ty rozlišuje podle jejich psů.
Více informací o prozopagnózii se dočtete v aktuálním vydání časopisu Instinkt, který je na stáncích od 7. října.
