Život s hendikepem
Péče o hluchoslepé v Česku: velká snaha, málo peněz
07.04.2014 15:00 Původní zpráva
Poznáte je podle červenobílé hole, která znamená, že jim neslouží dva nejdůležitější smysly. Hluchoslepých v Česku žijí stovky a potřebují naši pomoc. Jak k nim naše společnost přistupuje a proč je sdružení, které o ně pečuje, ve finanční krizi?
Báře je čtyřiatřicet let a žije v Jihlavě. Nejradši má keramiku, práci s počítačem a svého vodícího psa. Odmala je nevidomá a po nástupu do školy ji navíc postihla ztráta sluchu. Dnes slyší na obě uši jen ze třiceti až čtyřiceti procent. Docela často se také ztrácí (třeba na kraji města) a musí žádat o pomoc kolemjdoucí nebo policii. V hodně věcech jí ale pomáhá tříletá fenka Nara, kterou dostala před rokem. Velmi ráda dojíždí do Prahy na pravidelná setkávání lidí se stejným hendikepem, kde se konečně cítí mezi svými.
To osmdesátiletá Stanislava Kníchalová z Prahy ztratila zrak, když nastoupila do důchodu a od té doby vidí jen obrysy. Slepotu následovalo i postupné snižování sluchu. "Bývala jsem učitelka dějepisu a českého jazyka na základní škole. Neustále jsem dbala na srozumitelnost a vyjadřování - teď sama vidím, jak je to důležité," vysvětluje.
Když na ni velmi nahlas mluvíte a okolí nenarušují jiné zvuky, podobně jako většina hluchoslepých s pomocí naslouchátka rozumí. Na ulici to však někteří lidé nepoznají a k jejímu hendikepu se přidávají problémy s okolím. "Lidé mi nevěří, že nevidím, je to hrozné. Pomoc mi nabídli jen jednou, a to byla paní na přechodu. Chodím s holí a nikdo to nevnímá," svěřuje se.
"Byla jsem vychovávaná v tom, abych si vždy poradila sama, takže mám problém s tím požádat někoho o pomoc. Ale je to nutnost," dodává. Její život však naplňují i radosti, mezi něž patří fotografování, výstavy a setkávání, kterých se účastní i Bára. Spojuje je totiž sdružení LORM.
Naděje pro hendikepované
Lidem, jako je Bára nebo paní Stanislava, u nás poskytuje služby na profesionální úrovni pouze občanské sdružení LORM - Společnost pro hluchoslepé. Existují také různé zájmové organizace, které však neposkytují řádné sociální služby. A žádné speciální zařízení pro hluchoslepé v Česku nenajdete. Péče o takto hendikepované lidi je v rukou neziskových organizací, které neustále žijí v nejistotě vícezdrojového financování, o které musí každý rok složitě žádat.
"Poskytujeme služby 147 klientům z celé republiky, v evidenci jich je přes 225. Máme pět poradenských center a v Praze dvě sociální pracovnice v terénu. Přesný počet hluchoslepých u nás kvůli lékařskému tajemství neznáme a přístup k údajům kvůli ochraně osobních údajů nemáme," vysvětlila on-line deníku TÝDEN.CZ ředitelka sdružení Petra Zimermanová.
Jediná data, která jsou k dispozici, pocházejí z Velké Británie a mohou sloužit alespoň k představě o počtu hluchoslepých u nás. Na sto tisíc obyvatel jich zde připadá čtyřicet, a kdybychom použili tento propočet na naše prostředí, mohli bychom se dobrat až k číslu čtyři tisíce. "V padesátých letech v Británii řádily plané neštovice a přibylo zde hodně lidí s vrozenou hluchoslepotou. Ale u nás se proti nemoci očkovalo, takže se to číslo může lišit a přesný počet není znám," dodává Zimermanová.
Řeč rukou
Většina klientů LORMu k hluchoslepotě přišla během života, ale najdou se i jedinci, kteří se s ní narodili. Jen velmi málo z nich je přitom zcela hluchých a slepých a způsob, jakým se dorozumívají s okolím, je různý. "Většinou komunikují mluvenou řečí, protože mají sluchadla. Neslyšící pak používají klasický znakový jazyk či speciální taktilní znakový jazyk. Někdo zase upřednostňuje Lormovu prstovou abecedu nebo také psaní latinky do dlaně, což je pomalejší. Záleží na tom, co přijde dřív - zda hluchota nebo slepota," říká Zimermanová.
Sdružení klientům poskytuje také tlumočnické služby, poradenství či arteterapii, dvakrát do měsíce organizuje společné schůzky, vydává časopis Doteky a pořádá mimo jiné Lorympiádu. Další aktivity jsou rozšířeny o výlety a týdenní pobyty, výstavy či přednášky.
Hrozící zánik
Největším problémem pro další působení sdružení jsou, bohužel, finance. Letošní dotace, které sdružení obdrželo na sociální služby pro hluchoslepé, jsou katastroficky nízké a postačí sotva na 18 procent celkových nákladů. "Od konce ledna řešíme úsporná opatření, jednáme s Ministerstvem práce a sociálních věci i s jednotlivými kraji. Bohužel zatím bez konkrétního výsledku," popisuje zoufalou situaci Zimermanová.
"Naše organizace doplácí na skutečnost, že se u nás připravuje financování služeb v rámci jednotlivých krajů, aniž by kdokoliv systémově řešil dopad těchto změn pro organizace s celostátní působností, jako jsme my. My to však nevzdáváme a stejně jako naši hluchoslepí i ostatní sportovci běžíme již několik měsíců pomyslný maraton: snažíme se jednat dál, podáváme žádost o navýšení dotací na MPSV, průběžně oslovujeme nadace, firmy i dárce z řad veřejnosti, zkrátka věříme, že se nám nakonec podaří získat potřebné zdroje a především přimět příslušné úřady, aby s námi vedly odborný a smysluplný dialog," dodává ředitelka LORMu. A právě na sobotní štafetě pražského půlmaratonu hluchoslepí běžci, kteří jsou již zkušení z Lormolympiády, vyjádřili svou podporu sdružení.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.