Tomu dítě vzala, tomu dítě dala

Předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková má pověst ženy, která pomáhá opuštěným dětem. Občas to dopadne jinak. Dokáže mistrně využít nouze matky. Místo pomoci nabídne jednoduché řešení: Vzdejte se dítěte. Dejte ho jiným rodičům. Tam mu bude lépe. Rodin, které pro získání dítěte udělají cokoli, jsou stovky. Právě jim, ne dětem, ve skutečnosti pomůže Vodičková.

Drobná blondýna ten večer na konci února tak jako jindy nakrmila svou měsíční dceru Janu, teple ji oblékla, vzala její rodný list a nastoupila do auta. Bylo jí příšerně. V hlavě jí tepala jediná myšlenka: Dnes ji vidím naposledy. Jela totiž do pražského Hloubětína odložit své dítě do baby boxu.

Mami, tohle nezvládneme

Vyučená prodavačka z Liberce se v šestatřiceti letech ocitla v situaci, jakou si do té doby neuměla ani představit. Odešla se dvěma dětmi od manžela, našla si totiž nového přítele. Byt zůstal manželovi. „Říkala jsem si, že rozchod je moje vina. Jsme na to dva, sehnat bydlení už nějak dokážeme,“ vypráví. Byt sehnali, ale jen drahý - za devět tisíc měsíčně. Brzy se jim narodil syn Jakub.

Jenže nový vztah se začal rozpadat. Matka tří dětí pracovala přes den v továrně, večer po brigádách. Jinak by vysoký nájem nezaplatila. A za této situace jí gynekolog oznámil, že je navzdory antikoncepci v pátém měsíci těhotenství. Žena začala počítat: životní minimum pro pět lidí je 14 700 korun, nájem za byt devět tisíc. S necelými šesti tisíci se vyžít nedá. Kolem sebe neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Matka na ni po rozvodu zanevřela. Partnerovi rodiče stáli o jediné - mít u sebe vnoučka Kubu, pokud možno nastálo. I sedmnáctiletá dcera jí říkala: „Mami, tohle nezvládneme.“ „Rozhodla jsem se, že dám dítě k adopci,“ vypráví žena. „Někam, kde se bude mít dobře.“

Mateřské pudy ale nakonec zvítězily nad strachem z budoucnosti a žena si desetidenní Janičku z porodnice odnesla. O tři týdny později přišla krize: „Kuba dostal virózu, probrečel celou noc. Nemohla jsem ho ani pochovat, jak hrozně mě bolela jizva po císařském řezu. Zhroutila jsem se. Kamarádka mi našla na internetu adresu baby boxu. Jela jsem tam ještě ten večer.“

Z baby boxu v pražském Hloubětíně putovala Jana - tehdy třetí tam odložené dítě - do zařízení Klokánek Fondu ohrožených dětí Marie Vodičkové. Ta už pro ni měla připravené nové rodiče.

Baby box - past na dítě

Prosadit baby box - vyhřívanou schránku na odložení dítěte - se Marie Vodičková snaží už léta. Povedlo se to ale až loni. První vznikl v GynCentru v pražském Hloubětíně, druhý funguje v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří. Ludvík Hess, ředitel nadace Statim, která schránky provozuje, se dal slyšet, že jeho snem je zřídit jich u nás alespoň dvacet.

Vodičková a Hess prosazovali baby boxy s přesvědčením, že ubude novorozenců, které matky pohodí nebo zabijí. „Jak ukazují německé zkušenosti, baby boxy počet těchto dětí nijak neovlivnily,“ nesouhlasí František Schneiberg z Ústavu sociální medicíny a veřejného zdravotnictví. Vyhledat baby box je totiž pro takto rozvrácenou matku příliš složitý a racionální úkol.

Skutečným cílem některých zdejších propagátorů baby boxů je něco jiného: co nejdříve a co nejdůkladněji odstřihnout matku od dítěte a tím usnadnit jeho předání náhradním rodičům. Podle našich zákonů může totiž matka - i když před porodem i po něm souhlasí s adopcí (osvojením) - dát konečný souhlas až po šestinedělí. Až do jednoho roku věku dítěte je pak možné osvojit ho pouze zrušitelně - rodiče figurují v rodném listě dítěte. Roční lhůta má chránit nejen biologické rodiče, ale i zájemce o adopci - pro případ, že by vyšla najevo nějaká vrozená vada dítěte nebo život s ním budoucím rodičům z nějakého důvodu nevyhovoval. Teprve po roce věku dítěte je možné změnit adopci na takzvaně nezrušitelnou - do rodného listu jsou zapsáni adoptivní rodiče.

Většina matek během tak dlouhé doby změní svůj názor. „Devět z deseti žen, biologických matek, které původně souhlasily s předáním dítěte do adopce, své rozhodnutí do roka věku dítěte zrevidovalo a vzalo si je domů do vlastní péče,“ popisuje zkušenost Dětského domova v Ostravě-Zábřehu jeho ředitel Zdeněk Novotný. Zatímco pro ředitele domova je to pádný argument proti baby boxům, pro Hesse, spolupracovníka Vodičkové, naopak argument pro.

Účinně „odstřihnout“ matku hned ve chvíli, kdy položí dítě do baby boxu, chce ale jednu věc: aby tam spolu s ním nedala také jeho rodný list. Když dítě není anonymní, požívá totiž matka všechna výše zmíněná práva. Ludvík Hess by proto rád viděl, kdyby ženy, které uvažují o svěření svého dítěte do adopce, rodily anonymně.

Janina matka je dnes šťastná, že rodný list k dceři přibalila. Má ji totiž zase u sebe a na baby box vzpomíná jako na zlý sen. Stačilo přitom vlastně málo. Pomohly jí sociální pracovnice libereckého magistrátu: „Přišly za mnou, abych si to ještě rozmyslela. Prý jsem báječná matka a nemusela bych psychicky unést, kdybych dceru dala pryč.“ Janu nechala na jejich radu převézt z Klokánka do libereckého kojeneckého ústavu, aby k ní měla blíže a mohla ji navštěvovat. Vysvětlily jí také, že až do konce šestinedělí má na konečné rozhodnutí čas. A nabídly sociální dávku, příspěvek na bydlení. „Vyspala jsem se, odpočinula si,“ říká žena se spící holčičkou na prsou. „A řekla si - já to zvládnu.“

Otcem? Jedním podpisem!

Spolehlivější než baby box je další „finta“, jak izolovat matku od jejího dítěte: fiktivní otcovství. „Nedávno k nám přiběhla mladinká, teprve šestnáctiletá matka,“ vypráví šéfka libereckého oddělení sociálně právní ochrany dětí Dagmar Pokorná. „Plakala, že pořádně neví, co se děje, a neví ani, co má dělat. Že ví jen to, že se jí po miminku hrozně stýská.“ Její dítě si totiž právě odvezl fiktivní otec.

Všechno začalo tím, že matka, u níž dívka bydlela, nechtěla o vnoučeti ani slyšet. Poslala dceru i s dítětem do Klokánka. Tam za ní přišel muž, kterého předtím nikdy neviděla, odvedl ji k soudu, kde se nechal zapsat jako otec dítěte. Vzápětí si ho odvezl do své rodiny.

Šance, že se dítě dívce vrátí, je podle Pokorné téměř nulová. Mohou sice fiktivního otce žalovat za podvod a soud požádat o svěření dítěte matce. „Ale než tohle všechno proběhne, uplynou roky,“ říká Pokorná. „A soud pak vezme v úvahu, že pro dítě je lepší zůstat s lidmi, které už zná.“ Proto se její oddělení nic takového udělat nechystá.
Manželé Janéskovi z jihomoravských Boršic stojí na druhé straně barikády. Petr Janéska je dvojnásobným fiktivním otcem. „Kamarádi z dědiny si ze mě dělají legraci: Co ho nevyženeš, jezdí po světě a dělá děti,“ usmívá se štíhlá třicátnice. „Ale šlo o mě, to já jsem tolik chtěla děti.“

Během pěti let manželství dvakrát potratila a podstoupila jeden neúspěšný pokus o umělé oplodnění. Po děcku žena toužila čím dál více: „Udělala bych všechno, jen abych získala miminko.“ Manželé se nechali prověřit jako žadatelé o adopci. Prošli, ale zdaleka nebylo vyhráno. Řekli jim totiž, že na dítě budou čekat nejméně pět let. „Pak se mi dostal do ruky časopis Fondu ohrožených dětí. Sedla jsem ke stroji a napsala jim,“ vzpomíná paní Janésková. Po půl roce zazvonil telefon: Máme pro vás dítě. Jestli máte zájem, přijeďte hned do Prahy. „Sešli jsme se v porodnici. Maminka byla Ukrajinka, pracovala tu načerno a neměla se jak o dítě starat. Manžel se nechal do rodného listu zapsat jako otec. Jinak to nešlo. Dítě by dostali ti, kteří byli před námi v pořadníku.“ Adélce je dnes šest, pro Michala si Janéskovi jeli před dvěma lety. Vše proběhlo podle úplně stejného scénáře. S matkou to ale bylo těžší. „Byla citlivější, plakala. Kdyby mohla, jistě by se o něj postarala,“ vzpomíná paní Janésková. „Prosila nás, ať jí posíláme fotky, aby viděla, jak malý roste.“ To ale malíř pokojů a účetní dělat nebudou, kontaktů s původní rodinou se bojí.

Teta, co prodává děti

Marie Vodičková pracovala od roku 1974 na pražské prokuratuře. Dohlížela na vytipované rodiny a odebírala jim děti. V osmdesátých letech začala spolupracovat s dětským domovem v jihočeské Nemyšli, kam odebrané děti putovaly. Hledala jim náhradní rodiče. Její pravou rukou tam byla Marie Zrzavecká.

Ta touze náhradních rodičů po dětech dobře rozuměla - vychovatelkou v domově se stala právě proto, že si odtud chtěla vzít nějaké děti. Manželé mít vlastní nemohli a čekat osm let ve státním pořadníku se jim nechtělo.

„Teta, co krade a prodává děti - tak o mně mluvily děti z domova v Nemyšli,“ vzpomíná dnes na osmdesátá léta Marie Zrzavecká. Naváděli je podle ní kolegové vychovatelé, kteří měli vztek, že rychlým předáváním dětí do náhradních rodin jim ona a Marie Vodičková berou práci. Jenže v řadě případů nebyl tím, kdo přišel o děti, ústav, ale jejich rodina. „Nikoho nešetřila. Přijela do domova, pročetla si papíry a už po tom šla - podávala u soudu návrhy na zbavení rodičovských práv,“ vzpomíná Zrzavecká na aktivity Vodičkové, která hned měla v záloze novou rodinu, jež si dítě chtěla vzít.

Jedním z dětí, které Vodičková umístila do nové rodiny (vzdáleně příbuzné se Zrzaveckou), je dnes šestadvacetiletá matka dvou dětí, vyučená prodavačka Michala. Svou biologickou matku viděla naposledy v sedmi letech. „Asi mě měla ráda. Pamatuji si na její hlas, ze kterého bylo cítit lásku,“ vzpomíná Michala. „Hrozně jsem jí zazlívala, že mě opustila. Zároveň jsem jí pořád psala dopisy, dělala jsem pro ni dárky.“ Adoptivní matce to bylo líto, tak občas utrousila: „Kdyby tě měla ráda, tak by za tebou přijela.“ Jenže dnes už Michala ví, že to nebylo možné. Adoptivní matka jí po letech prozradila, že biologická matka jí pořád psala dopisy a touhou vidět své dítě nové rodině „znepříjemňovala život“. Adoptivní matka se proto i s dcerou odstěhovala do jiného města, a než si biologická matka dokázala sehnat adresu, uběhla lhůta pro půlroční nezájem (nulový kontakt s dítětem), a Vodičková zařídila zbavení rodičovských práv.

Dnes už se Michala na biologickou matku nezlobí, spíše ji lituje. „Vyrostla v dětském domově a mě měla v devatenácti. Neuměla se o dítě starat a kolem sebe neměla nikoho, kdo by jí pomohl. V kartě jsem si přečetla, že jsem jednou dostala zápal plic kvůli tomu, že nechala dlouho otevřené okno. A jindy jsem skončila v nemocnici, protože jsem byla dehydrovaná,“ říká Michala. „Měla mě ráda. Kdyby jí někdo s péčí o mě pomohl, asi by to zvládla.“

Sobečtí pěstouni

Stejně jako Marie Vodičková prosadila baby box a začala využívat fiktivní otcovství, nese její rukopis také zdejší přístup k biologickým rodinám v nouzi. Jen malá část dětí je odebírána proto, že by je doma týrali nebo zneužívali. Většinou se rodina octne jen ve finanční či bytové nouzi nebo péči bez dočasné pomoci nezvládá. Jakmile je dítě jednou odebrané, nad biologickou rodinou se láme hůl. Je pro ni velmi těžké dostat dítě zpátky z ústavu; a získat ho v případě, kdy bylo svěřeno pěstounům, je téměř nemožné.

Marie Vodičková totiž vtiskla zdejšímu pěstounství zvláštní rysy. Pěstouni se cítí spíše jako adoptivní rodiče a jen máloco je pro ně horší než představa, že by se dítě jim svěřené mělo vídat s rodiči, kterým bylo odebráno.

Zatímco adopce (osvojení) počítá s tím, že dítě zůstane natrvalo v nové rodině - adoptivní rodiče budou v jeho rodném listě a převezmou veškerá práva a povinnosti rodičů biologických - má mít pěstounství úplně jinou podstatu. Jde o péči, při níž naopak zůstává většina práv biologických rodičů zachována, a v případě pěstounské péče na přechodnou dobu se počítá s návratem dítěte do původní rodiny. Tak to funguje všude v Evropě a například na Slovensku - aby zlomili „sobeckost“ pěstounství - zavedli koncem 90. let institut takzvaných profesionálních pěstounů: ti dostávají běžný plat, a ne pět tisíc korun na dítě jako u nás. Zároveň se ale zavazují, že umožní pravidelný kontakt dítěte s biologickou rodinou. Ze nejlepší výsledek se má, když se i s jejich pomocí dítě vrátí domů.

Kristýna Kotalová z odboru rodinné politiky říká, že ministerstvo práce by rádo takovou změnu prosadilo také u nás. Podařilo se mu uzákonit pojem „pěstouni na přechodnou dobu“. Ale zatímco ministerstvo chystá pilotní projekt přechodných pěstounů, praxe - zavedená právě Marií Vodičkovou - je zatím taková, že pěstouni naopak dělají vše pro to, aby biologickou rodinu zbavili rodičovských práv. Toho mohou dosáhnout, pokud u soudu dokážou, že rodina o dítě nejevila půl roku „opravdový“ zájem. Právě slovo „opravdový“ jim dává široké pole působnosti. „Když je dítě na druhém konci republiky a rodiče nemají peníze, aby za ním mohli jezdit,“ říká Kotalová, „je to pak celkem snadné.“

Foto: archiv, Jan Šilpoch

K TÉMATU:

Marie Vodičková: Jde o zájem dítěte, ne matky