Kafka by se smál
04.11.2007 12:00
„Poslední Evropan,“ řekl Karel Schwarzenberg o pražském rodáku Peteru Demetzovi. Ten přitom prožil skoro celý život jako profesor na věhlasných amerických univerzitách, kde přednášel a psal především o německé pražské literatuře, tedy o jednom z nejskvělejších kulturních projevů této země. Z Československa odešel v roce 1949, když bylo jasné, že „jeho“ Praha zanikla.
Teď je podzimní Praha nevlídná a mlžnatá. Jak se tady cítíte?
Kdybych měl více času, tak bych se cítil lépe. Ale jsem tu jen na pět dní, přijel jsem na literrární konferenci o Střední Evripě Odjel jsem z univerzitního semináře, až se vrátím, mám znovu seminář. Je to trochu rychlé.
Přednášíte stále?
Ano, jsem asi nejstarší činný americký profesor. Normálně jdete do výslužby v sedmdesáti, ale za nových okolností mě pozvali do seminářů. A mně se to líbí, zase učit.
Jaké máte studenty?
Ale jo, jsou dobří. Někteří jsou svérázní: já mám studenta, který četl jenom Wittgensteina (rakouský filozof, 1889–1951, jeden z nejvlivnějších filozofů 20. století, pozn. red.), nic jiného. Vždycky, když narazíme na nějakého autora, zeptá se: A četl Wittgensteina? To je jeho jediné kritérium.
Když jdete po Praze, nacházíte ještě něco z toho, co jste znal z mládí? Nebo je to všechno pryč?
Nemyslím, že je všechno pryč. Kudy chodím, tak stále poznávám místa, kde jsem vyrůstal, kde žili mí rodiče, kam jsem chodil do školy, kde sedávali moji kamarádi... Petrské náměstí, divadlo, Slávie, Žofín, kde jsem si hrával jako dítě.
V doslovu své knihy Praha černá a zlatá píšete o pocitu odcizení, který jste cítil při prvním návratu v roce 1990. Změnilo se to mezitím?
Ten pocit trvá. Praha je samozřejmě jiná než za mého mládí, je to jiné město, žije jiným rytmem. A připadá mi to tu – trochu šedé. Nápadné jsou ty herny. Když jdu nahoru Žitnou, je to jedna herna za druhou. Já se pořád ptám, kdo tam sedí? Jdou ti lidé někdy do práce? Žijí v hernách? Když jdu nahoru Žitnou ulicí – já Žitnou dobře znám, bydlel jsem tu deset let –, tak vedle pěkného domu stojí učiněná ruina, pak zase opravený dům a úplné zbořeniště. To, že v centru Prahy najdete mrtvá místa, mě udivuje.
Bylo v předválečné Praze možné poznat podle stavu ulic, kde žijí Němci či němečtí Židé a kde Češi?
Myslím, že ne. Co se lišilo, to byly kavárny a divadla, kam chodili Češi, nebo kam zase lidé mluvící německy, ať už Němci nebo Židé. Rozdíl byl pochopitelně spíš sociální. Německy mluvícího proletariátu v Praze moc nebylo. Jistě jinak vypadaly blahobytné čtvrti jako Vinohrady nebo elegantní část Smíchova, ale bylo to promíchané. Židovské rodiny snad víc v Dlouhé ulici. Ale byl to pořád jeden pražský život. V Brně to bylo jiné, tam vedla hranice mezi Němci a Čechy zcela ostře.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.
Foto: archiv
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.