Tak co vás trápí, Jiří?
02.12.2007 12:00 Rozhovor
Někdy se film rodí ve velkých bolestech a výsledek je pak dobrý, někdy jde všechno snadno a výsledek je taky dobrý, někdy jde všechno snadno a výsledek nestojí za nic, říká herec Jiří Lábus. S TÝDNEM hovořil o tom, jak to bylo s jeho rolí máničky v majoru Zemanovi, o hraní v kriminále i o tom, proč se zapojil do propagace amerického radaru v Brdech.
S představením Ivánku, kamaráde jste nedávno objížděli česká vězení. Projevovali se vězňové jako nějak specifické publikum?
Poopravil jsem si představu o typu lidí, který se do vězení dostává. Poprosili mě třeba o rozhovor do vězeňského časopisu, hned jsem souhlasil, i když jinak interview moc nedávám. Dělal ho se mnou takový kultivovaný muž, já myslel, že to byl redaktor, ale byl to nějaký pán, který už sedí šestým rokem kvůli prodeji marihuany. Člověk si hned uvědomí, že dostat se do kriminálu není jenom „výsada“ nějakých rozených kriminálníků. Říkám si, že to mohlo potkat i mě, kdybych si udělal řidičák. Naštěstí jsem to – jako nenapravitelně roztěkaný člověk – ani nezkoušel.
Hráli jste i pro těžší případy?
Hráli a třeba na Mírově jsem si publikum dost bedlivě prohlížel. A zase musím říct, že ti lidé – alespoň většinou – vypadali úplně normálně, často inteligentně. Překvapilo mě taky, jak jsou někteří z nich mladí.
Reagovali nějak jinak než vaše obvyklé publikum?
No, když se tam na začátku objevila kolegyně Jaruš v uniformě a zařvala: „Klid, sednout, ruce za záda! Komu se tady nelíbí, může jít klidně domů, nikoho tady nedržíme,“ tak to tedy reagovali. A pak začala jíst z konzervy pro psy a s velikou lačností kouřit, což tam vězňové nesmějí. Docela je provokovala.
Zrovna na tohle představení se lidé v normálních divadlech chodí smát protagonistům – Ivanu Horníkovi a jeho úsilí korumpovat kdekoho. Vězňové by s nimi možná měli spíš cítit, vnímat Ivánka jako svého „člověka“.
Tenhle posun jsem někdy cítil. A překvapilo mě i to, že při představení v ženské věznici v Opavě bylo znát, že i vězeňkyně jsou do těch kauz kolem fotbalu dobře zasvěcené.
Ono na tohle představení obecně, nejenom ve věznicích, chodí asi trochu jiné publikum než na běžnou divadelní produkci.
Určitě jsou to lidi, kteří rozumějí fotbalu. A taky je v hledišti výrazná převaha mužů, což dneska v divadle není obvyklá věc.
Řešili jste nějak zdroj toho představení, tedy nelegálně zveřejněné přepisy odposlouchaných telefonických hovorů?
Vycházeli jsme z toho, že ta věc vyšla v novinách, a je proto veřejně známá a dostupná. O tom, jestli je správné přehrávat na divadle cizí telefonáty, jsme moc nekoumali – všichni ty hovory už stejně znali z tisku.
Nedávno jste se objevil i ve filmu, v komedii Poslední plavky, která u kritiky, mírně řečeno, zrovna nebodovala.
No, docela jsem zíral. Já dostávám hodně scénářů a hodně jich taky odmítám, na tomhle mi přišlo zajímavé, že se v něm autor snažil o nějaký jiný humor, než je tady zrovna obvyklý. Na papíře všechno vypadalo pěkně. Jak to dopadlo ve filmu, je asi jiná věc, já ho zatím neviděl. Ale nemůžu si na nic stěžovat, natáčení bylo hodně příjemné, starali se o nás hezky. Lidi ze slovenského štábu byli velice srdeční a obětaví, i organizace fungovala bezvadně.
Zažil jste to někdy obráceně? Že byste si po přečtení scénáře říkal „to bude něco strašného“, ale nakonec všechno dopadlo dobře?
Na to, že bych zažil tuhle variantu, si tedy nevzpomínám. I když by asi měla být taky možná. Kromě Posledních plavek jsem ale letos hrál ještě ve dvou filmech – Václavovi Jiřího Vejdělka a O rodičích a dětech Vladimíra Michálka. Ty by snad měly dopadnout líp.
Přijmout roli ve filmu je trochu loterie. Může se člověk s lety praxe nějak zdokonalit, lépe odhadnout, jak co dopadne?
Loterie to je velká, ve filmu i na divadle. Nikdo nebo skoro nikdo nejde do natáčení s tím, že udělá špatný film, každý ho chce udělat podle svých možností co nejlépe. Já už hraju roky, ale člověk stejně nikdy neví. Předloha je třeba zajímavá, ale pak se něco zvrtne, chemie se naruší a všechno je najednou špatně. Někdy se film rodí ve velkých bolestech a výsledek je pak dobrý, někdy jde všechno snadno a výsledek je taky dobrý, někdy jde všechno snadno a výsledek nestojí za nic. Nepřipadám si v tomhle ohledu nějak prozřetelnější, chytřejší než dřív.
Kdy podle vás začíná být jasnější, jak film nebo představení dopadne?
U filmu asi ve střižně, kde ovšem jako herec nejsem. A v divadle se tyhle věci většinou ukážou až hodně pozdě. Při zkouškách si člověk najednou uvědomí, že v představení je nějaká zrada.
Pokouší vás to v takovýchhle chvílích ono představení pustit k vodě, nějak utéct?
Spíš to motivuje víc se snažit, pokusit se všechno ještě nějak zachránit.
Zažil jste, že se taková záchrana skutečně podařila?
Někdy trošku. Ale nějaké výrazné nebo mistrovské představení takhle – alespoň podle mojí zkušenosti – nevznikne.
Skoro celou svoji kariéru hrajete v Ypsilonce, zároveň vystupujete v televizi, jste docela populární. Tahle kombinace serióznosti a masovosti, to byla nějaká vaše strategie?
To bych neřekl, ani nemůžu říct, že by mě nějak bavilo být populární. Navíc moje asi nejslavnější televizní role, Rumburak v Arabele, se mi od prvního přečtení líbila, myslím, že Miloš Macourek ten seriál napsal pěkně, má v sobě takový absurdní říz. Jiná věc jsou ty hlouposti, které člověk udělá v mládí, kdy má pocit, že musí brát všechno, aby si o něm ostatní nemysleli, že je náfuka, že by se něco stalo, kdyby odřekl. To je samozřejmě hloupost. Nestalo by se nic. Člověka taková práce navíc strašně vyčerpává, musíte se
do toho nutit, což pak bere energii.
Role, kterou byste asi dnes nevzal, je undergroundový hudebník a únosce letadla z pověstného dílu Mimikry Třiceti případů majora Zemana. Vy už jste o tom dříve veřejně mluvil, dokonce jste se omlouval těm, na koho seriál útočil. Jak to vlastně vypadalo, když takováhle věc vznikala? Mluvili jste spolu během natáčení o tom, co právě děláte, nebo jste se báli?
Mluvili jsme o tom docela dost, hráli tam většinou slušní herci a byli jsme z toho nešťastní. Dostal jsem se do toho vlastní hloupostí – jednak kvůli tomu mladickému přístupu, o kterém jsem už mluvil. A taky jsem toho měl tou dobou hodně a pořádně jsem si nepřečetl scénář, měl jsem dojem, že se bude točit o únosu letadla. Až na Barrandově mě upozornili, že to bude taky o Plasticích.
Celý článek si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.
Foto: Lucie Pařízková, Tomáš Nosil
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.