My jsme Kalaši!
07.03.2008 14:31 Původní zpráva
Těsně u hranic s Afghánistánem, zhruba 850 kilometrů od Islámábádu směrem na sever, žije ve třech údolích Hindúkuše animistický národ Kalašů. Z bájných potomků Alexandrovy armády dnes zůstalo jen tři tisíce lidí.
O Kalaších kolují legendy. Jedna z nich praví, že jsou potomci vojáků Alexandra Makedonského, který se po pokoření Persie vydal přes Afghánistán do Indie. Jestli to tak kdysi skutečně bylo, těžko říct. Pohled na modrooké a zelenooké dívky nebo chlapce se světlými kšticemi ovšem mluví sám za sebe.
Jediná civilizovaná trasa do města Čitralu, odkud je to do kalašských údolí nejblíž, vede vzduchem. Problémem je ovšem počasí. Může se vám stát, že v Péšávaru budete čekat celý den a nakonec vás téměř osmihodinová muka horským „bezcestím" stejně neminou.
Kalašské kaskády: dolů znamená zpátky
První kalašskou ženu s bohatě zdobenou čelenkou, spatříme na miniaturním poli hned vedle cesty. Obdivuhodný boj o kousek rovné plochy je viditelný nejenom na horských kaskádách - políčkách širokých tak dva a dlouhých čtyři kroky. Kalaši takhle staví i domy. Zdejší atriová architektura přispívá ke zvláštní pohybové geometrii: kamkoliv se hnete, jdete nahoru, nebo dolů. Dolů znamená vždy zpátky.
Skupinové nadšení naší kosmopolitní cizinecké delegace barevné ženičky nesdílejí. Prostě si nás nevšímají, až na jednu bleskovou stařenu, která se rozběhne právě ke mně, tvrdě mě plácne přes rameno a zakřičí: „Išpata!" Vítejte!
Byl to první a poslední „kulturní šok". Vesničky Rumbur a Bumburet mají veškeré dispozice, aby rozvášněné turisty uvedly do romantické nálady. Během jarního festivalu Džoši (polovina května) několik dní vytrvale tančí ženy ve čtveřicích nebo po šesti za zvuků bubnů. Uprostřed parketu stojí muži, kteří vyprávějí příběhy z minulosti, chvílemi zpívají nebo vybírají peníze.
Stopy civilizace: hodinky, magnetofon, padělky Adidasu
Civilizace se dostala i mezi Kalaše, i když působí velice nenápadně - hodinky na ruce jedné z tanečnic, starý magnetofon, sloužící na nahrávání originálních kazet, posléze prodávaných v místních obchůdcích, "značková" sportovní obuv vesměs značky Adidas, což ale v Pákistánu vůbec nic neznamená. Místní mistři dokážou zkopírovat cokoliv včetně historických džípů z druhé světové války.
Je velice zajímavé sledovat reakce cizinců na impozantní taneční defilé žen a dívek. Vesměs vládne údiv plný obdivu nad folklórními projevy, nezměněnými snad několik staletí. Copak může Evropana, který stěží sleduje vývoj třeba komunikačních technologií, uklidňovat více než bezproblémovost jednoduchého světa, kde stačí jenom být a dělat to, co ti přede mnou?
Suvenýry v rakvích
Procházka malebnou vesnicí připomíná skanzen. Vodní mlýn, kde se mele obilí, hřbitov s dřevěnými rakvemi.
Kalaši začali své mrtvé pohřbívat teprve nedávno, když se zjistilo, že rakve často otevírají zloději a hledají v nich suvenýry nebo peníze. Dřív se rakev na hřbitov přinesla a ponechala svému osudu. V rohu bumburetského hřbitova je hrob švýcarského nadšence a obdivovatele Kalašů. Byl přepaden a zabit ve svém domě neznámými útočníky.
Mezi cizince, kteří se natrvalo usadili mezi tyto svérázné lidičky, patří i japonská antropoložka a fotografka Akiko Wada. Potkáváme ji na tanečním „parketu" v kalašském kroji. Stěžuje si na rostoucí zájem turistů, ze kterých vesničané kromě malých almužen nic nemají.
Toto je stát světla
Když se v Afghánistánu ujal v 19. století vlády emír Abdurrahmán (1880-1901), snažil se o konsolidaci státu, zmítaného zájmy jak Rusů, tak Britů. Kalašům, tradičně nemuslimskému obyvatelstvu, žijícím tehdy v Kafiristánu (od kafir - nevěřící), přinesla kolem roku 1896 jeho vláda vlnu násilné islamizace, před kterou prchali dále do hor. Emir posléze přejmenoval Kafiristan na Nuristan (nur - světlo). Ten se nachází na území dnešní afghánské provincie Kunar. Kalaše od jejich historického území pak důsledně oddělila v roce 1893 Durandova linie, kterou si Britové zajistili vládu nad částí paštúnského teritoria.
Tlak na islamizaci se nezměnil ani dnes. Kalaši se svým animistickým náboženstvím a atraktivní kulturou žijí v bídě a jsou vytlačováni na okraj sociálního spektra. Děti mají problémy se školou, protože mluví kalašsky, zvláštní řečí, pocházející z indoevropské skupiny jazyků.
Zajímavost na konec: Kalašské ženy, tradičně považované za nečisté, se musí od svých rodin v čase menstruace nebo porodu odstěhovat do domu nazvaného bašali. Je zasvěcen bohyni Dezalik. Mužům je vstup zakázán.
Foto: Viera Langerová
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.