Očima Martina Hekrdly
Černý scénář pro vodní svět

Miloš Zeman dostal co proto, že vystoupil k povodním až mezi posledními a lehce zesměšnil premiérův vyhlídkový let helikoptérou nad zaplavenou zemí (a poněkud i sám sebe návrhem na zapojení Hradní stráže). V Německu cupují Angelu Merkelou naopak za akčnost, s níž oblétala to neštěstí, které prý podle jejích slov "musela vidět". Ve skutečnosti ale musela BÝT VIDĚNA. A hlavně v televizi, protože v září jsou volby. Týž cíl měl kdysi i kancléř Gerhard Schröder po záplavách 2002; k tehdejšímu vítězství šéfa SPD (až kalouskovatě asociálního reformátora ekonomiky) tehdy stačilo, aby si obul rybářské boty a honem se běžel do kalných vod s německým lidem vycachtat.

Tohle je vlastně povodňový politický hyenismus, k němž prezident Zeman sáhnout nemusel; Pražský hrad už má jistý, a kdyby se nakrásně celá Hradní stráž utopila, seženou mu jinou. Chybička se mu vloudila leda v tom, že už začátkem týdne státnicky pohovořil o "nedávných povodních". Ty však v Praze kulminovaly až poté, co hlava státu promluvila, tedy v úterý 4. června. Nehledě na jiné oblasti Čech. Natož na sousední středoevropské země. Bratislava napjatě čeká vrchol živlu teprve dnes - v pátek 7. června - a Budapešť se připravuje na heroický boj s Dunajem až na pondělí 10. června. Odhady objemu, síly a "dojezdu" vodních spoust jsou vždy jen přibližné. 

Ani u nás ještě není vyhráno. Jižní Čechy v povodí Rožmberka balancují na laně a nadvodním provazochodcům stále hrozí, že budou polykat andělíčky. A jestli se o tomto víkendu propojí nové - meteorologicky řádně nahlášené - deště s nutností vypouštět Lipno (zcela zaplněné) a Orlík (bez dostatečných rezerv na další vodu), mohli bychom být i v Praze tam, kde jsme již byli: na úterním vrcholu záplavové vlny. Také v roce 2002 šla povodeň ve dvou vlnách a druhá byla horší. Letos patří tato varianta jen do nejčernějšího scénáře. O něm však platí totéž, co o produktech filmového průmyslu: rozhodne až hotový příběh, konečná podoba díla, v tomto případě tedy hotové, nastříhané a divákům určené - bohužel interaktivní - "dílo přírody".

Řádný experiment

Je to však vůbec jen dílo přírody? Jsou o tom velmi vážné pochybnosti. Navzdory tomu, že jsme jednou provždy skoncovali s ekoteroristy, antiatomáři, agenty šumavského kůrovce, obhájci (údajně) tajících ledovců a s veškerou ideologií těchto vnitřních nepřátel lidu a růstu (ideologií jen navrchu zelenou, leč uvnitř rudou jako meloun), zůstalo tu několik malých problémů. Například tenhle: počítačové modely globálního oteplování, na něž ekologičtí aktivisté přísahají, již dávno předpovídaly, co se v posledních dvaceti letech - nejen ve střední Evropě - odehrává. Tedy prudké výkyvy počasí, v nichž vedra, zimy, větry i záplavy jdou do čím dál větších extrémů. Jak to ti ekovědátoři - za všeobecného posměchu - modelovali, tak se i děje.

Princip není tak těžké pochopit. Globální oteplování zvyšuje vlhkost v atmosféře (a "vybetonovaný svět" pod ní s nevsáknutelnou vodou si k tomu ještě přisazuje svůj nemalý díl). A do toho najednou přijde jinak normální tlaková níže. Má však nyní k dispozici více vody a je tudíž pořádně těžká. Natolik, že se "zasekne" na jednom místě, vyprší se celá - například Němcům nebo Čechům za krky - a napáchá mnohem více škod. Letos jsme prý ale měli - říkají odborníci - štěstí v neštěstí. Kdyby totiž nebylo tak studené jaro (další extrémní klimatický výkyv), pak by alpský ledovec pustil do ovzduší mnohem více vody. A teď už bychom se klidně mohli topit jako koťata.

Spekulace? Nevím. V době, kdy máme každých pět let dvacetiletou vodu a nejméně každých patnáct let stoletou, nebude těžké tento černý scénář experimentálně - a tedy navýsost vědecky - ověřit.